JUDr. Daniela Cvik: Co všechno o nás úřady vědí? Máme se obávat Big Brothera?

Jak je možné, že v dnešním online světě stále není online státní správa? Jde o technické komplikace?

Online státní správa již existuje, ale její fungování není stoprocentní. Dalo by se říci, že se v současné době nacházíme někde uprostřed cesty k úplnému zavedení digitalizace. Nejde o nijak technicky či legislativně komplikovaný proces, ale je rozdíl mezi teorií a jejím uvedením do praxe. Jednotlivé orgány státní správy nejsou stále propojené, dostatečně nesdílejí informace o občanech nebo naopak disponují informacemi, které ke svému výkonu ani nepotřebují.

Problém také spatřuji v nedostatečné kvalifikaci či nevědomosti úředníků. Je také nutné si uvědomit, že proces digitalizace do určité míry stěžujeme i my, občané, svou neochotou učit se něco nového. Již nyní jsou však spuštěny první vlaštovky, jako je Portál občana, do něhož se může přihlásit kdokoli. Najde zde o své osobě veškeré informace, se kterými státní správa disponuje.

Takže přestože státní správa mezi sebou nedostatečně sdílí informace, my máme přístup k nějaké souborné databázi?

Ano, máme přístup k databázi Portál občana, ale pouze ve vztahu ke své osobě. Osobní údaje jiné osoby samozřejmě nevidíme a ani k nim nemáme přístup. V Portálu občana jsou obsaženy údaje z celé státní správy a sama jsem byla překvapená, kolik informací o mně mají. Dozvěděla jsem se tam, kde přesně bydlím, zda jsem vdaná, kde mám jaké nemovitosti, našla jsem tam i pět let starou fotografii z občanského průkazu a mnoho dalších informací. Navíc si sami můžete doplnit další data, která chcete se státní správou sdílet. Naopak to ovšem nejde.

Hlavním cílem státní správy online je umožnit občanům vyřizovat vše takříkajíc od stolu bez nutnosti obíhání úřadů. To na jednu stranu hodnotím pozitivně, ostatně si všichni pamatujeme dlouhé čekací lhůty, často „velmi příjemné“ pracovníky se snahou vám ve všem pomoci a s tím spojené velké osobní časové ztráty. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že osobní kontakt hraje často při vyřizování žádostí na úřadě také svoji roli a mnohdy zdánlivě nevyřešitelné se proměnilo ve vyřešitelný problém. Umět mluvit, přesvědčovat a překládat argumenty je součástí mé práce, což v rámci online prostředí není možné. Z tohoto pohledu mi tedy online prostředí často stěžuje práci. Také si kladu otázku, zda je systém dostatečně chráněn a zda není možné ho zneužít. Málo platné, na úřadech sedí lidé.

Policie ale také disponuje databází a není možné si jen tak z plezíru vyhledat citlivé informace třeba o sousedovi.

Ano, i Policie ČR je součástí státní správy. I ta má přístup k informacím, které potřebuje pro výkon své činnosti, což může být vlastně cokoliv. Je nutné si uvědomit, že celá situace není tak jednoduchá, ale ani snadno zneužitelná. Pokud jsou vyhledávány informace o konkrétní osobě, je nutné vyhledávání odůvodnit. Ale myslím, že když budete chtít, důvod se vždy najde.

Když už hovoříme o osobních údajích a informacích o konkrétní osobě, je nutné zmínit, že tato problematika jde ruku v ruce s právními předpisy a evropskými předpisy vztahujícími se k ochraně osobních údajů. Na jednu stranu jsou tu právní předpisy, které mají chránit naše osobní údaje před zneužitím, na druhou stranu internet, sociální sítě, dostupné evidence pro veřejnost, v nichž, pokud máte minimální znalost IT, snadno naleznete citlivé a zásadní informace o konkrétní osobě.

Dobrým příkladem je online portál Katastru nemovitostí, ve kterém, pokud jste vlastníkem nemovitosti, zjistím během několika minut, kde bydlíte, jaké nemovitosti vlastníte, zda jsou zatíženy zástavním právem, věcným břemenem. Když se rozhodnu, za poplatek si stáhnu list vlastnictví k hledané nemovité věci, z něhož zjistím i vaše rodné číslo, aniž bych musela uvádět právní důvod, proč si předmětný list vlastnictví kupuji. Proč tedy chráníme osobní údaje, když jsou na internetu lehce dohledatelné, pokud víte, kde máte hledat?

Dalo by se ale říci, že jste i přes tato úskalí příznivcem digitalizace?

Ano, jsem, ale to může být dáno i mojí pozicí advokáta. V rámci své praxe velmi často komunikuji s orgány státní správy a zasíláme si korespondenci. Digitalizace v mém případě šetří čas. Nemusím chodit na poštu, na úřady, vše vyřídím online. Navíc velmi oceňuji datové schránky, a to z hlediska korespondence, prokázání doručení zprávy i z důvodu včasnosti uplatňování lhůt. Veškeré úkony je možné provést online, rychle a bez vázanosti na otvírací dobu a úřední hodiny správních úřadů a pošt.

Pro běžného občana to ale takový význam jako pro mě mít nemusí a asi nemá. A tak se zamýšlím nad otázkou, zda se nám digitalizace trochu legislativně nevnucuje a co to skutečně lidem přináší.

Od 1. 1. 2023 mají ze zákona povinně zřízenou datovou schránku podnikající fyzické osoby bez ohledu na to, zda je výkon vaší podnikatelské činnosti pozastaven, či nikoliv. Rozumím tomu, že např. pro osobu, která si v rámci živnostenského oprávnění pouze přivydělává, je zřízení datové schránky spíše zátěží nežli pomocí. Hodně lidí o fungování a systému datových schránek nic neví, někdy ani neví, že mají datovou schránku zřízenou. Jelikož neznalost zákona neomlouvá, může být jejich nevědomost počátkem velkých problémů.

Jaké jsou tedy důsledky takové datové komunikace?

V současné době mají zřízenou datovou schránku právnické osoby, fyzické osoby podnikající, advokáti, notáři, exekutoři, insolvenční správci a daňový poradci. Ostatní si mohou nechat zřídit datovou schránku na základě dobrovolnosti. Datová schránka je vlastně něco jako e-mail s tím rozdílem, že je navázána na identitu. Veškeré úkony, které prostřednictvím datové schránky realizujete, se považují za úkony, které opravdu uděláme a jste jimi vázáni.

Dalším úskalím datových schránek je problematika doručování. Jakmile je doručena datová zpráva, považuje se desátý den za doručenou, a to bez ohledu na to, zda jste se s ní seznámili, či nikoliv. S účinky doručení je často spojen běh lhůt pro podání opravných prostředků. Lhůty uběhnou, rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné. Nastupuje exekuční řízení. To považuji za problematické u lidí, kteří mají zřízené datové schránky a nevědí o nich, nebo nemají dostatečné informace o jejich fungování. V praxi jsem se často setkala s případem, že nevědomost zapříčinila exekuční blokaci účtů či nemovitých věcí. Problematika datových schránek je opravu široká, velikou výhodu má ten, kdo tuto oblast bezpečně zná, sleduje rozhodovací praxi soudů a pracuje s ní.

Datová schránka může být z mého pohledu prostředkem, jak si usnadnit komunikaci se státní správou, ale také prostředkem pro realizaci právních kliček. Z pohledu advokáta mohu velmi dobře při výkonu advokacie taktizovat. Například při vyzvedávání zpráv, při oddalování běhu lhůt. Často si datovou schránku vyzvedávám opravdu až desátý den, abych získala časový prostor zamyslet se nad dalším postupem v dané věci.

Má to spoustu záludností, ale i výhod.

Souhlasím s vámi. Otázkou však je, zda je to správně. Zda se nedostáváme do absolutní závislosti na digitálním světě a technologiích. Zda neztratíme schopnost vyjadřovat se a komunikovat mezi sebou. Já sama jsem si nedávno uvědomila, jak jsem technologicky závislá na svém telefonu. Telefonem platím, nakupuji, sleduji dění ve světě, čtu zprávy, komunikuji s přáteli. Mám pocit, že se z našeho života vytrácí lidskost, nemáme na sebe čas, je pro nás jednodušší si zavolat, napsat zprávu, než se osobně sejít a mít na sebe jednoduše čas.

O tom se mluví i v případě umělé inteligence. V současnosti prý budou ohroženi právě vzdělaní lidé.

Myslím, že právě zažíváme technologickou a digitální revoluci. Hodně lidí může přijít o práci, opět se posuneme v závislosti na digitální technologii dopředu. Hodně mých kolegů si pochvaluje, že bude mít více času na skutečnou práci, nebude muset řešit administrativu. Sama se ptám, je to dobře?

Řekla bych, že bychom měli využít umělou inteligenci k tomu, aby nám pomohla vykonat kvalitní práci, kterou vykonáme my. Nepřenášejme na umělou inteligenci naši odpovědnost za práci, ale pojďme ji využít k tomu vytvořit si čas pro sebe.

Ptala se: Zuzana Mocková