Jak na prevenci ortopedických a neurologických onemocnění u psů

S jakými ortopedickými a neurologickými onemocněními se nejčastěji na klinice setkáváte?

Nejčastější ortopedické onemocnění je onemocnění předního křížového vazu. Příčina je většinou autoimunitní. Není to ve většině, jak si mnoho lidí myslí, traumatického původu. To znamená, že na základě nějaké imunitní odpovědi dochází k degeneraci předního křížového vazu. Když si to představíme jako provázek, který je splétaný, tak těch vláken v provázku „ubývá” a pak to při jednom pohybu praskne. Dojde k prasknutí velké části nebo zcela, a to je akutní nástup celého problému. Křížový vaz nepraskne celý, ale pes stejně kulhá, protože koleno už není stoprocentně stabilní. Je to nejčastější ortopedický problém, který postihuje všechny psy všech plemen. Objevuje se hodně u velkých psů (retrívrů, rotvajlerů), nevyhýbá se však ani jorkšírům nebo bišonkům. Většinou jsou postiženi středně staří nebo starší psi, ale objevit se tento problém může i u mladého psa. U malých plemen psů dochází k onemocnění předního křížového vazu v pokročilejším věku, u velkých to bývá dříve, např. ve věku tří až pěti let. Nejčastěji rupturu křížového vazu poznáme akutním nástupem kulhání, které se postupně zmírňuje. Nejdříve pejsek chodí po třech, pak postupně nohu zatěžuje, ale viditelně kulhá, následně je potřeba problém řešit chirurgicky. Prevence bohužel neexistuje.

Co se týká neurologických onemocnění, nejčastěji asi řešíme výhřez meziobratlové ploténky. Týká se spíše menších plemen psů, chondrodystrofických plemen. To znamená, že se vyskytuje u plemen, která mají určitou predispozici pro degenerativní onemocnění meziobratlové ploténky. Nejtypičtěji se jedná o jezevčíka. Toto onemocnění má chirurgické řešení v odstranění masy meziobratlové ploténky, která utlačuje míchu. Pak je tady druhá „neurologická“ skupina, kterou často ve veterinární klinice léčíme, a to pacienti s meningitidou a autoimunitní meningitidou. I těch máme poměrně dost. V tomto případě se nejedná o „chirurgické pacienty”. Jsou to pacienti s různou formou pohybových a jiných neurologických obtíží, které se musí správně diagnostikovat. Tato onemocnění řešíme prostřednictvím léků.

Častým ortopedickým onemocněním u psů bývá dysplazie loketního nebo kyčelního kloubu. Lze těmto onemocněním nějak předcházet?

Obě jsou to vývojová onemocnění a jsou způsobena špatnou anatomií těchto kloubů. V některých případech existuje chirurgické řešení, alespoň na zmírnění škod a důsledků. V případě pokročilého stadia dysplazie kyčelních kloubů se už bavíme o endoprotéze kyčelního kloubu.

Na co je nutné si dávat z hlediska ortopedie pozor u štěněte?

U mladého psa je vhodné sledovat vývojové anomálie. Například u kyčlí můžeme už ve čtyřech měsících udělat předrentgeny. Jsme schopni na základě rentgenových snímků odhadnout, jak se kyčle budou chovat ve vyšším věku. Dělají se tzv. distrakční snímky, které ukážou případnou laxitu kyčelního kloubu. Zjednodušeně, když je kloub hodně volný, je samozřejmě vyšší pravděpodobnost rozvoje dysplazie a rozvoje artrotických změn než u kloubu, který je pevný. A právě tento problém se dá ve čtyřech měsících stáří štěněte poměrně elegantně vyšetřit. Dalším mezníkem je období šesti až sedmi měsíců věku psa, kdy by se měly přidat i rentgeny loktů a ramen.  I dysplazie loketního kloubu je komplexní onemocnění. To se skládá z určitých anatomických anomálií, které mohou mít chirurgické řešení. Když nalezneme například tzv. „fragmentovaný processus coronoideus”, což je onemocnění patřící do problematiky dysplazie lokte, můžeme v tomto kloubu minimalizovat alespoň škody. To znamená, že co je volné, dá se chirurgicky odstranit, případně je možné udělat i nějaké korektivní osteotomie. Detailněji, chirurgicky dochází k řezání kosti předloktí tak, aby se například jinak zatěžovaly jednotlivé části loketního kloubu a nedocházelo k přetěžování vnitřní části lokte. Když se pak malinko přesune zatížení z vnitřní části na vnější, vnitřní kompartment se trošku chrání, chrupavka není tak přetěžovaovaná a v důsledku toho může dojít k menší škodě. Dalším příkladem mohou být ovčáci, kteří mají velkou dispozici pro „nepřeosifikování processu anconeu”, což je výběžek loketní kosti. V momentě, kdy je fragment volný, může způsobit artrotické změny. Zde je opět možné situaci řešit chirurgickým odstraněním volného výběžku. V souhrnu doporučuji v šesti až sedmi měsících věku psa vyšetřit rentgenologicky a tato onemocnění vyloučit. V případě potvrzení pak zavčasu řešit, aby došlo k minimálním škodám, protože zhruba v roce věku psa s tím už moc nenaděláme.

Co když se zjistí nějaký ortopedický problém (dysplazie) už ve čtyřech měsících věku psa? Je možné pomoci nějakými doplňky kloubní výživy?

Ne. Žádnou studií zatím není ověřeno, že by podávání kloubní výživy zamezilo rozvoji dysplazie. Když se tedy ve čtyřech měsících prokáže, že kloub má šanci být dysplastický, tedy je výrazně laxní, což se počítá podle tzv. distrakčního indexu, existuje například preventivní zákrok, tzv. „juvenilní symfyziodéza”. Při tomto zákroku se zničí část růstové zóny stydké kosti a díky tomu se zajistí, že pánev nahoře poroste rychleji než dole. Tím se následně zvětší překrytí hlavice stehenní kosti jamkou kyčelního kloubu. Funguje to rozumně, ale není to všelék. A je zde jedno důležité úskalí. Jakákoliv korekce nebo takovýto zákrok automaticky znamenají vyřazení psa z chovu. U nás zatím není povinnost takové zvíře vykastrovat, ale třeba v USA je součástí zákroku rovnou kastrace.

Je pravda, že štěně by nemělo chodit do schodů a ze schodů, aby se předcházelo ortopedickým potížím?

Ta představa je mezi chovateli rozšířená. Literatura uvádí, že vnější faktory, které ovlivňují anatomii kyčelního kloubu, mohou hrát roli do dvanácti týdnů stáří psa, a pak už je to nastavené tak, že vnější faktory to moc ovlivnit neumí. Nosit do půl roku stáří psa je asi fajn pro psa, který se, na rozdíl od páníčka moc nenadře. Ale nemyslím si, že by to nějakým způsobem ovlivnilo vývoj kyčelního kloubu. Do dvanáctého týdne ale může. To znamená, že zamezit/minimalizovat psovi chůzi po schodech do třech měsíců věku je rozumné.

Je pravda, že pokud se štěně nebo dospělý pes pohybují na kluzkém povrchu, jako jsou parkety nebo dlaždičky, zvyšuje se pravděpodobnost ortopedického onemocnění?

Tohle má vliv opět do dvanáctého týdne věku psa. Vědeckou studií bylo prokázáno, že když podklad štěňatům klouzal a rozjížděly se jim nohy, vznikly mikro-fraktury v oblasti chrupavky kyčelní kosti, a dysplazie měla možnost se víc rozvíjet. Takže ano, do období 12–16 týdnů věku psa to vliv mít může. Když ale dospělý pes chodí po plovoucí podlaze a ujede mu to, neměl být to problém. V půl roce už je v podstatě vývin kloubů a kostí hotový, takže vnější faktory to ovlivňují jen velmi málo.

V hobby knížkách se můžeme dočíst, že u štěňat se nedoporučuje ani skákání a překonávání překážek. Jak to tedy je z pohledu veterinárního ortopeda?

Za prvé, je těžké štěněti vysvětlit, že do půl roku nesmí skákat, pak už ale může a všechno je v pořádku. Skelet se nějakým způsobem vyvíjí, takže spíše celková zátěž musí být přiměřená tomu, jak je zvíře rostlé a co snese.  Nevidím důvod k tomu, proč by se pes nemohl normálně projít nebo skotačit na procházce. Takže všeho s mírou a rozumem.

Je vhodné pro větší plemena, u kterých je větší zátěž na klouby vzhledem k váze, například agility? Nebo byste to spíše nedoporučil?

Agility dle mého názoru zvládne každý pes od jorkšíra po dogu. Samozřejmě ale ta zátěž je rozdílná, každý pes je jinak disponovaný. Velcí psi nebudou tak mrštní a nebudou prolézat tunely a slalomy jako malí psi, ale nemyslím si, že by to velký pes nemohl dělat, když ho to bude bavit.

Mohu psovi, pokud tahá nebo ho tahám já za vodítko, způsobit nějaké potíže například s krční páteří?

To se může stát. Prudké zatáhnutí na obojku u disponovaných plemen psů nebo u nemocného psa, který není úplně v pořádku, může způsobit akutní výhřez. U pacientů, kteří mají běžně problém s krční páteří, to mohou být problémy většího rázu, proto jsou lepší kšíry. Ale zdravý pes nemusí mít žádný větší problém. Pokud člověk ovládá psa na vodítku s mírou a nechce ho účelně „zmrzačit“, neměl by to být velký problém.

Věra Klimšová