„I pouhá přítomnost zvířete může zvyšovat hladinu hormonu štěstí a může zlepšit duševní i fyzické zdraví lidí,“ říká průkopnice canisterapie Kristýna Machová

Která zvířata je možné pro zoorehabilitaci využívat?

Kromě nejznámější canisterapie se psy a hiporehabilitace s koňmi se v zoorehabilitaci objevuje celá řada dalších zvířat. V nemocnici máme třeba morče či rybičky, využívají se i kočky, zebřičky, a dokonce i strašilky. Ve světě vás pak může přijít navštívit třeba lama, kapybara nebo papoušek Ara.

Co je to vlastně canisterapie?

Canisterapie je jakékoliv cílené působení spolupráce člověka a psa se záměrem zlepšit duševní a fyzické zdraví člověka. To je velmi důležité si uvědomit, protože canisterapie není jen předvádění kousků, které se pes naučil s cílem pobavit pacienta. Od toho se také odvozuje délka trvání canisterapie. U dětí, které mohou být velmi aktivní a často se jedná právě o předvádění cviků nebo o intenzivní fyzický kontakt, může trvat canisterapie podstatně kratší dobu. Naopak ale při terapeutickém výletě s dětmi z dětského domova v doprovodu psa se může jednat o canisterapii v rámci několika hodin. Pes je tam přítomen jako parťák a terapeut jeho přítomnosti využívá pro vytváření řady paralel či zažití pocitu lásky pro své svěřence. Pes jde tedy v podstatě na procházku, a i přesto je jeho role nezastupitelná.

V nemocnici máme řadu indikací, které se snažíme s Miou u pacientů naplnit. Když se jedná například o nácvik hrubé motoriky, tak to může znamenat, že pacientovi pomůžeme obléknout se, vyrazíme i s Miou na procházku a dle dohody s fyzioterapeutem pak provádíme, co je třeba. Například cvičíme nápřah či uvolnění dlaně v rámci házení míčků. A celá tato aktivita, od pomoci s oblékáním až po návrat na pokoj, může trvat třeba 45 minut. Pak může být pes přítomen například na reminiscenci, kde si v klidu odpočívá a pacienti v jeho přítomnosti vzpomínají a povídají o svých vlastních domácích zvířatech. Poté může navštívit pacienta s psychickými obtížemi nebo s problémy v oblasti kognitivních funkcí, kde aktivita většinou začíná pohlazením psa a podáním pamlsků a pak je pes pacientovi oporou při terapeutickém rozhovoru. Všechny tyto střídající se aktivity ve vhodně zvoleném prostředí provádění canisterapie a s klientelou, která je pro psa příjemná, pak mohou trvat také v řádu hodin. Psa nijak nezatěžují, a přesto by nebylo možné bez jeho přítomnosti dosáhnout takové motivace a aktivizace pacienta. Jak říkají naši studenti na praxích: je neuvěřitelné, jak se všichni pacienti rozzáří, když psa vidí, a o kolik je v jeho přítomnosti komunikace snadnější a spontánnější. Když mají pacienti správnou motivaci, třeba krmí psa, mají mnohem větší snahu se posadit nebo si stoupnout. Spousta pacientů odmítala chodit ven, ale když jdeme s Miou, má to pro ně význam a přidanou hodnotu. Nedělají to jen pro sebe, dělají to pro ni.

Pokud se zaměříme na psa, můžeme ho zařadit do canisterapie kdykoliv v průběhu života, nebo si takového psa kupujeme přímo s tímto záměrem?

Existují obě skupiny majitelů. Vždy je důležité, aby byl pes na daném oddělení nebo u cílové skupiny klientů spokojený. Podle záměru svého terapeutického působení (u dětí, dospělých nebo seniorů) si můžete vybrat plemeno, které je pro danou skupinu vhodnější. Velmi často ale naopak přizpůsobujete klientelu a prostředí tak, aby se s ní psovi dobře pracovalo, a vám také. Protože jen spokojený pes i jeho majitel mohou vykonávat dobrou canisterapii. Není ale problém začít se psem, který je například v polovině svého života.

Jsou nějaká psí plemena, která jsou pro canisterapii obecně vhodnější?

My říkáme, že jsou vhodná plemena s nevhodnými jedinci a naopak. Znám canisterapeutického rotvajlera, dobrmana, královského pudla i naháče. Je třeba vždy dbát na individualitu jedince. Ale vhodnější plemena samozřejmě jsou. Třeba právě border kolie díky své ochotě a motivaci spolupracovat, nebo labradoři a zlatí retrívři, kteří jsou milí, přátelští a kontaktní.

Jak takového psa nejlépe připravit?

Pes na canisterapii musí být v první řadě velmi spolehlivý a poslušný. Měl by být dostatečně kontaktní a sám vyžadovat pozornost a vykazovat ochotu a nadšení z této aktivity. Nemít stres nestačí, zvíře musí s člověkem spolupracovat aktivně a dobrovolně. Proto je také většinu canisterapie pes na volno a po celou dobu není do ničeho nucen. Musí to mít zkrátka v sobě. Pak je na cvičiteli, aby ho dostatečně připravil v rámci poslušnosti, a hlavně aby nad svým psem neustále bděl, pozoroval ho a svědomitě připravoval program, který s klienty provádí tak, aby pes střídal aktivní fáze s fázemi, kdy je třeba jen přítomen v místnosti a může se i prospat (reminiscence, psychoterapie).

A jak poznám, že už je mé zvíře dostatečně vycvičené?

Po dokončení výcviku byste měli absolvovat canisterapeutické zkoušky. Zkouška sice není přímo daná zákonem, ale je to takový zažitý standard. Ověří se nejen, jak pracuje pes, ale i jak pracujete vy. Jestli máte dovednosti pracovat s lidmi s hendikepem, zvládáte práci pod stresem a jste dostatečně vnímaví ke svému psovi a jeho potřebám a zároveň schopni vést citlivou konverzaci s potenciálními klienty. Tím, že zkouška není uzákoněná, existují různé podoby. Zkoušky nebo canisterapeutické kurzy se liší délkou trvání i prostředím. Některé zkoušky trvají den, jiné týden. V Motolské nemocnici si dokonce kromě zkoušky zvířata ještě testují sami.

Vy jste kromě canisterapeutky v Ústřední vojenské nemocnici také vyučující canisterapie na České zemědělské univerzitě. Jakou formou tam studium probíhá?

Jedná se o bakalářský studijní program Zoorehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty, který vyučujeme na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Od letního semestru budeme navíc nově vyučovat předmět Canisterapie. Součástí výuky jsou i bohaté praxe. Studenti navštěvují celou řadu pracovišť, kde mohou vidět, jak probíhá zoorehabilitace naživo, a to nejen se psy, ale například i s koňmi. Jedním z pracovišť je samozřejmě i ÚVN.

Jaké uplatnění mohou absolventi programu najít?

Absolventi získají nejen chovatelský a zootechnický základ, ale studují i řadu předmětů, které je připravují právě na práci s lidmi. Mezi předměty programu patří například lidská anatomie, fyziologie, kineziologie, speciální pedagogika, sociální práce či komunikace s lidmi s hendikepem. Výuku těchto předmětů zajišťuje zejména FTVS UK, se kterou úzce spolupracujeme, a IVP ČZU v Chuchli. Absolventi získají široký přehled a je pak na nich, jak se chtějí dále specializovat a kde chtějí zoorehabilitaci využít. Může to být práce ve zdravotnictví, práce s dětmi nebo třeba ve školství.

Dají se tyto oblasti i kombinovat?

Určitě. Samotná zoorehabilitace většinou není profese, kterou by se dalo zcela uživit, protože zvíře, i přes citlivé vedení, zvládne pracovat s pacienty jen určitou část týdne. Proto se k zoorehabilitaci nejčastěji volí ještě nějaký doplňující obor. Naši studenti zoorehabilitaci nejčastěji kombinují se speciální pedagogikou, psychologií nebo fyzioterapií, kde pak v této profesi canisterapii zakomponovávají.

Je to stále poměrně nový fenomén. Jak canisterapeuty vnímají přímo v nemocnicích?

Když jsem před lety nastupovala, canisterapie se ještě nebrala jako zaměstnání, vždy šlo pouze o formu dobrovolničení. Je ale velký rozdíl mezi člověkem, který přijde se svým pejskem jednou za čas potěšit pacienty, a člověkem, který tráví v nemocnici několik dní a má průpravu pro práci s pacientem, absolvoval různé kurzy a vzdělávací programy, jako například rehabilitace, bazální stimulace či psychologie a pracuje na základě indikace lékaře, která má terapeutický cíl, a ten se snaží sledovat. V takovém případě mi přijde v pořádku pobírat za takovou činnost plat. Jinak si myslím, že v nemocnicích je canisterapie přijímána velmi dobře a u nás už dokonce pracujeme nejen s pacienty, ale i s personálem.

Jak se vám podařilo začít pracovat v nemocnici?

V ÚVN jsem pracovala na své disertační práci a po skončení doktorátu jsem v tom chtěla pokračovat. Pravidla ve vojenské nemocnici jsou velmi striktní, nebyla to legrace, ale měla jsem velikou podporu ostatních lékařů z nemocnice i mých kolegů z univerzity. Nakonec se nám podařilo nastavit si podmínky realizace a už je to osm let, a mám ještě dvě další kolegyně. V nemocnici jsme tedy v současné době už canisterapeutky tři a obě moje kolegyně jsou absolventkami oboru Zoorehabilitace.

Je po canisterapii poptávka? Hradí tuto formu rehabilitace pojišťovny?

Poptávka je a není vůbec malá, mnoho domovů pro seniory canisterapii dokonce aktivně vyhledává. Pojišťovny ji zatím nehradí, pokud je hrazena, tak je to vždy z prostředků daného zařízení, ale pro ty je to dobrá investice. Díky canisterapii dochází k prevenci hospitalizačního syndromu, větší spolupráci pacienta s ostatním personálem i jeho aktivizaci a motivaci něco dělat. A to se může odrazit i na délce hospitalizace, na medikaci atd.

Jsou nemocnice v tomto směru otevřené? Nechávají si benefity canisterapie vysvětlit?

Určitě. Canisterapie je již v současné době zařazena ve velké spoustě zařízení a nemocnic, často ale jen na té zmiňované dobrovolnické bázi. Bývá to taková doplňková aktivita, takže potenciál canisterapie není úplně využitý. Svým studentům říkám, ať se nebojí zkusit prosadit a vysvětlit lidem, jak důležitá a prospěšná činnost to je.

Nemají v některých zařízeních vůči zvířatům hygienické předsudky?

S předsudky je to velmi zajímavé. Před nedávnem jsme dělali studii, která se zabývala akceptabilitou zoorehabilitace ve zdravotně sociálních zařízeních. Ptali jsme se tří skupin – pacientů, jejich rodinných příslušníků a personálu. A právě zdravotnický personál měl, překvapivě, předsudky proti možnému znečištění a zoonozám nejmenší. Ale samozřejmě předkládáme potvrzení o očkování, odčervení a nechodíme na izolovaná oddělení ve speciálním režimu, například na ta covidová.

Takže třeba zablácené psí tlapky nikomu nevadí?

Vždycky, když přicházíme do nemocnice, tak psa omyjeme a vysušíme. Samozřejmě nemůže být zablácený, musí být čistý. Tam, kde i lidské návštěvy běžně chodí v botách, Mia chodí po svých pacičkách.

Pro jaké pacienty je zoorehabilitace vhodná?

Zoorehabilitace je vhodná v podstatě pro kohokoliv, kdo nemá nějaké kontraindikace. V nemocničním prostředí mezi ně patří zejména otevřená zranění, fobie, infekční onemocnění nebo alergie. Základem je ale samozřejmě láska ke zvířatům, bez toho to nejde.

Ta sympatie mezi zvířetem a pacientem by nejspíš měla být vzájemná, je to tak?

Určitě. Hodně záleží, s jakým typem pacienta zvíře rádo pracuje, i oni mají své osobní preference. Někteří psi raději komunikují se seniorem, jiní s dětmi. A to platí i u canisterapeuta. Já například pracuji i na psychiatrii, což je oddělení, které má svá specifika. Moje kolegyně naopak pracuje na dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péči s pacienty, kteří jsou často intubovaní, a komunikace je velmi náročná. To zase není úplně snadné oddělení pro mě. Je potřeba znát své limity.

Musí to být náročné i pro zvíře. Jak zajistit, aby pes ve své profesi nevyhořel?

Důležité je střídat aktivity. S jedním pacientem jdeme ven, s dalším jsme naopak vevnitř. Někdo si Miu hladí, někdo ji má zase rád jinak a stačí mu se na ni dívat, takže ona se tam v klidu prospí. Pokud jste pozorní, tak na psovi velmi dobře poznáte, kdy už by začal být unavený. Podle jeho výrazu, pozice uší apod. Ale testovali jsme i hladinu stresového hormonu, abychom se ujistili, že jsou naši psi opravdu v pořádku. A jsou!

Jaký má tedy zoorehabilitace efekt na naše zdraví?

Zoorehabilitace působí na více úrovních. Z fyziologického hlediska víme, že přítomnost zvířat zvyšuje hladinu oxytocinu, který je hormonem důvěry a štěstí, a naopak snižuje hladinu kortizolu. Díky tomu se sníží stresové indikátory a pacienti se cítí líp. Komunikace je mnohem příjemnější, když je pacient dobře naladěn a je ochotný spolupracovat. To má pak vliv na další oblasti rehabilitace.

A na té psychické úrovni?

Skvělý příklad je jeden náš pacient, válečný veterán, kterému je 95 let. Scházíme se pravidelně každý pátek už osm let. Mia přesně ví, kde pán v nemocnici leží, a on zase díky jejím návštěvám ví, co je přesně za den, a od rána se na ni těší. Vždycky jí připraví pamlsek, je to společné téma pro jeho rodinu i personál. Získává tím pocit důležitosti a možnost starat se o někoho druhého. Pro lidi není důležitý jen fyzický kontakt, ale i mít někoho rád. Někteří senioři v našem zařízení už bohužel rodiny nemají, nebo žijí příliš daleko a takový bližší, pravidelný a osobní kontakt jim chybí.

Ing. Kristýna Machová, Ph.D. vystudovala zootechniku a speciální chovy na katedře obecné zootechniky a etologie FAPPZ, ČZU v Praze. V roce 2013 nastoupila jako canisterapeutka do Ústřední vojenské nemocnice, kde pracuje dosud. Od roku 2019 je odbornou asistentkou na katedře etologie a zájmových chovů ČZU. Přednáší předměty Praktické využití psa v zoorehabilitaci a Využití zvířat v zoorehabilitaci. Vede praxe studentů v Ústřední vojenské nemocnici. Má za sebou úspěšnou realizaci projektů Stanovení optimální délky jednotky terapie se psem na základě stanovení kortizolu ze slin, Využití standartních klinických paramentů pro průkaznost zoorehabilitace v nemocničních zařízeních a Klinické hodnocení efektu zoorehabilitace na pacienty po apoplexii. Zúčastnila se řady vědeckých konferencí u nás i ve světě (Sydney, Orlando), odborných stáží a kurzů. Bohatá je i její publikační činnost na téma canisterapie.