Fajn lidi, skvělé projekty a cestování po světě – to jsou ty příjemnější vzpomínky na Zoo Praha. Nyní se tam Lenka Poliaková vrací ve zcela jiné pozici

Co vás lákalo na oborech, které jste vystudovala?

Po maturitě jsem úplně naslepo odletěla do Afriky a moc se mi to líbilo. Tak jsem si řekla, že budu studovat cokoliv, co souvisí s Afrikou. Vzala jsem si Učitelské listy, pročítala je a zjišťovala, kam se dá hlásit. Našla jsem Institut tropů a subtropů, což znělo dobře. Pak jsem zjistila, že to je na Zemědělce a že tam bude spousta biologie, která mě nikdy nebrala. Nakonec mě začala bavit, všechno jsem se naučila a nastoupila tam. Ale říkala jsem si, že k tomu Institutu tropů a subtropů by to v našem mírném pásu přece jenom ještě něco chtělo, tak mě napadla Ekonomka a dobře mi zněl Mezinárodní obchod, hlavně kvůli jazykům. To byl trochu sňatek z rozumu.

Jak vzpomínáte na ČZU? 

Zemědělka, tedy Institut tropů a subtropů, byl v lecčem opakem Ekonomky. Do druhého ročníku nás už šlo jen asi 40, což je taková větší třída na střední škole. Od té doby jsme studovali spolu. Bylo to fajn, se všemi spolužáky jsme se znali a kamarádili se. I učitelů tam tenkrát bylo pět a půl… Ta intimní atmosféra byla fajn, člověk byl všemu a všem blízko, vzpomínám na to ráda. Zároveň jsem se díky Zemědělce dostala relativně záhy na Erasmus. Poprvé jsem do zahraničí vyjela už ve druháku a pak ještě ve čtvrťáku.

A také jste spolupracovala se spolkem Antelope Conservation. Byla jste jeho zakládající členkou?

Když ten spolek v Česku zakládali, byla jsem zrovna jako jejich dobrovolník v Senegalu, takže nemůžu říct, že jsem zakládající člen. Mrzí mě to, dobře by se to vyjímalo v životopisu, ale jsem „jen“ velmi raný člen.

Ochrana antilop Derbyho už má za sebou 25 let existence. Co vám tahle zkušenost přinesla?

Byla to první šance vyzkoušet si v praxi, co jsem studovala. Ten spolek byl tehdy na začátku, něco jako parta včelařů při Zemědělce, neměl žádnou právní formu. Zároveň bylo úplně skvělé, že se odborníci z té školy někde scházejí a já se s nimi taky můžu scházet a poslouchat, jak se baví o obojkování antilop a podobně. To mi přišlo fascinující. Vnutila jsem se tam relativně záhy a vzpomínám na to moc ráda. Líbilo se mi, že jsem součástí něčeho, čeho jsem chtěla být součástí. Do Senegalu jsem vlastně nepřišla pracovat s antilopami, věnovala jsem se vzdělávacím aktivitám, což je pro mě typické. Nikdy jsem nebyla takový ten terénní zoolog, ale vždycky jsem se kolem toho motala… sbírala data, a tak.

Doporučila byste ČZU lidem, kteří mají podobné zaměření jako vy? Myslíte si, že to pro vás byl dobrý start do dalších let?

Já si myslím, že je hlavně důležité něco si vybrat a začít to dělat v rámci jakéhokoliv oboru s jakýmkoliv zaměřením. Když má člověk trpělivost začít do něčeho pronikat, vždycky si to svoje najde. Hlavní je nebát se začít a nezačínat pořád dokola od nuly. Takže určitě bych tu školu doporučila, ale doporučila bych ji úplně stejně jako jakýkoliv jiný obor. Hlavní je začít něco dělat.

Vaše profesní dráha má dost zajímavé peripetie. Jak se to přihodí, že se člověk ze zoo dostane na ministerstvo a pak se dokonce stane poradcem ministra? Byl to váš nový začátek?

Byl to nový začátek, který nebyl tak úplně zamýšlený. Když jsem po Zemědělce nastoupila do zoo, myslela jsem si, že to je start kariéry, která vydrží. Pak jsem ale ze zoo odešla s pocitem, že jsem se spletla. No vidíte, po 13 letech jsem tady zpátky, a jak se to hodí. V mém životě jsou určité klíčové okamžiky, kdy sehrála roli naprostá náhoda. Takhle to má asi každý, spousta lidí nemá svoji profesní dráhu nalajnovanou dopředu, ale odvíjí se to od okolností.

Když jsem odešla ze zoo, spolupracovala jsem jako externistka s Přírodovědeckou fakultou UK na nějakém festivalu. Měla jsem přátele na ministerstvu zdravotnictví, spolužáky z gymplu, a ti mi říkali: „Pojď k nám, zrovna sháníme lidi.“ A já na to, že o tom nic nevím, oni že to nevadí, že se to naučím, tak jsem na to kývla. Šla jsem tam, zase jsem se do něčeho zahloubala, a bylo to veřejné zdravotní pojištění. To není úplně intuitivní práce, ale řekla jsem si, že je jen málo toho, co by lidský duch nebyl schopen pochopit, když se na to vrhne. Tak jsem se na to vrhla a zjistila, že je to zajímavé, že to má dopad na každodenní život spousty lidí. Na ministerstvo jsem nastoupila jako analytik. Po čase jsem se stala vedoucí, pak jsem odešla na mateřskou, potom na druhou mateřskou a někde mezi tou první a druhou jsem chvilku dělala na ministerstvu financí zase nějakého analytika, nalákali mě na to, že tam můžu skloubit práci s péčí o dítě. Tam jsem potkala budoucího ministra zdravotnictví, který mi, když se stal ministrem, řekl: „Vy to tam znáte, tak mi pojďte dělat poradkyni pro zdravotní pojištění.“ Já na to: „No dobře, mám osmiměsíční dítě, ale nestává se každý den, že po vás ministr chce, abyste mu dělali poradce.“ A vrátila jsem se na ministerstvo zdravotnictví.

Než jste odešla ze zoo, udělala jste tam spoustu práce. Co z toho jste měla nejraději? Koně Převalského, nebo třeba Toulavý autobus?

Určitě koně Převalského a Mongolsko, ale nejradši jsem měla ty lidi. Moje práce byla relativně sólová a když jsem několikrát letěla do Mongolska, vlastně jsem tam jela sama… Protože abyste běhali po úřadech a vyřizovali povolení pro přistání armádního letadla, nepotřebujete s sebou mít zrovna kurátora kopytníků. Hodně jsem toho oběhala sama, ale pak jsem v kanceláři seděla s kurátory, což byl ten nejlepší „open space“ v mém životě. Takže já nejvíc vzpomínám na fajn partu tady v zoo a na neotřelá dobrodružství, která tahle práce přináší. Čili cestování po světě plus fajn parta. A fajn lidi jsou tady dodnes.

Vy jste se vrátila do stejného prostředí, i když trochu pošramoceného vztahy, které tady byly předtím. Jak tohle dědictví chcete řešit?

Budu ho muset řešit a je to to hlavní, s čím jsem sem přišla. Pro mě je to krok číslo jedna. Nejdu sem dělat zoologa, nepřišla jsem vymýšlet, jaké nové druhy tu máme chovat. Přišla jsem trochu znormálnit fungování zoo, napravit vztahy, napravit prostředí. Nemluvila bych o křivdách, to nechci. Já si myslím, že očekávání, že zjednám spravedlnost, není to, s čím jsem sem přišla.

To si nemyslím, ale určitě jsou tu nějaké pozůstatky, pachuť něčeho, s čím se budete muset potýkat… Myslíte si, že jste zdědila zoo v dobré kondici? Váš předchůdce tu byl poměrně dlouho a má za sebou velké projekty. Jak to vidíte vy?

Zoo je v dobré kondici, nebo spíš ve výborné kondici, pokud jde o úroveň rozvoje areálu. Rozhodně není nijak zanedbaná a co do kvality expozic je velmi moderní. A co se týče ambicí, té světovosti, tam můj předchůdce, pan ředitel Bobek, odvedl výbornou práci. On opravdu byl jako buldok, prostě se zakousl a jel, je to tu vidět a je to velká věc. Budu se snažit to udržet i bez té buldočí povahy, a to beru jako velkou výzvu. Zahrada je prostě ve výborné kondici. Co se týče finanční kondice, ta také není špatná, žijeme v nějaké realitě městské příspěvkovky, což má své limity, ale rozhodně nečelíme žádnému akutnímu problému. Zahrada má zároveň podporu zřizovatele, což je velmi důležité. No a pak je kondice nějakého vnitřního dluhu, jak personálního, tak i procesního. Tam dluh je, tam prostě ta kondice není skvělá.

Chcete říct, že lidé, kteří tady měli zůstat, jsou už pryč?

Ne, to nechci říct. Jde o to, jak tady fungujeme. Když máte nějaký start-up, partu nadšenců, tak s tím nadšením dojdete jenom někam. A pak je v určitou chvíli potřeba společnému nadšení dát nějaký řád, směr, vybudovat přiměřenou míru byrokracie, aby to nebyl chaos. A to podle mě nebyla úplně priorita žádného z předchozích ředitelů. Aby každý věděl, co má dělat, kde začínají a končí jeho kompetence i odpovědnost. Kdo řeší problém X a kdo řeší problém Y, to tady nefunguje, a je to do velké míry zdrojem mnoha frustrací. Takže to není o tom, jestli se k sobě lidi chovají hezky, nebo nehezky, ale že úplně přesně nevědí, co mají po kom chtít a jestli ten má vyhovět, nebo nemá vyhovět, a tak dále.

Tak to je před vámi spousta práce… Ale pojďme zase k vám. Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Nejdůležitější je pro mě rodina. Myslím si, že člověku dává nějakou perspektivu, co je a co není podstatné. Mně se toho narozením dětí hodně změnilo. Třeba že věci, kterými se předtím člověk trápil a trávil s nimi spoustu času, jsou najednou rychle vyřešené, protože to prostě jinak nejde. Kvalitní rodinné vztahy jsou alfou a omegou mého světa. A myslím si, že díky tomu i v situacích, které jsou složité, stojím nohama na zemi. Mám nějaký filtr na to, co je problém a co je takzvaně neproblém. Myslím, že to nějak takhle bude.

Co na lidech oceňujete nejvíc?

Když jsou schopni spolupracovat s ostatními a řešit problémy. Hledat problémy umí každý, nevidět problémy umí taky kdekdo, ale problém vidět, pojmenovat a vyřešit, tak to je super.

Vidíte se tady v zoo na dlouho? Je to vaše práce snů, nebo máte ještě jiné životní plány?

Myslím si, že můj životopis je důkazem toho, že je dobré plány nemít. Jsem tady tři týdny, takže teď vím, co budu dělat příštích šest let. To je můj horizont.

Kde byste za těch šest let chtěla Zoo Praha vidět?

Aby byla vevnitř stejně hezká, jako je zvenku.

Máte nějaké oblíbené zvíře? A máte nějaká zvířata doma?

Doma máme dvě kočky … A já mám ráda převaláky. Myslím, že hloubka mého vztahu k čemukoliv a komukoliv roste s hloubkou nějakého poznání. Když třeba poslouchám kurátora plazů, který mi tuhle ukazoval vylovené karase a vyprávěl mi o nich, jak jsou vytlačovaní invazním karasem stříbřitým, přijde mi to v tu chvíli fascinující. Přitom je to zdánlivě jen slizká ryba. A takhle to je. Úcta ke každému zvířeti je u mě daná mírou toho, jak moc o něm vím.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová / Foto: archiv Lenka Poliakové