COVIMO: Okno příležitostí, které přinesla pandemie covidu-19

Kromě České zemědělské univerzity konsorcium tvoří vídeňská BOKU, varšavská SGGW, maďarská MATE, Slovenská polnohospodářská univerzita v Nitře, chorvatská Univerzita v Záhřebu, slovinská Univerzita v Lublani, Moldavská technická univerzita a Univerzita v Sarajevu. Ti všichni se snažili reflektovat pandemickou dobu a její dopad na oblast vysokoškolského vzdělávání. Podrobnosti a pozadí projektu přibližuje Mikuláš Josek z Oddělení mezinárodních vztahů (na snímku při jedné z „focus groups“). ČZU byla koordinátorem projektu s názvem COVIMO.

Co to vlastně je, COVIMO?

Je to taková přesmyčka z anglického „Covid as an opportunity window“, takže takové „okno příležitostí“. Naším záměrem bylo hledat možnosti, které pandemie přinesla, zjistit, jak se změnil pohled univerzit na vzdělávání, jak se všichni vypořádali s tím, že najednou museli přejít na výuku v on-line prostředí. Chtěli jsme zjistit, jaké nové příležitosti pandemie přinesla, a analyzovat její průběh a dopady. Také jsme řešili, jak se po covidu vrátit do prezenční výuky a co si z této doby odnést.

ČZU jako koordinátor projektu vybrala čtyři hlavní oblasti, kterých se měl projekt týkat a ve kterých se měla hledat ta „okna příležitostí“.

První oblastí byla analýza pozitivních a negativních stránek přechodu do on-line prostředí. Výstupem je webová aplikace nabízející přehled správných přístupů a dobré praxe. Zároveň ukazuje i nebezpečné přístupy, jichž by se univerzity měly vyvarovat.

Druhá oblast se zaměřila na různé scénáře přechodu do on-line prostředí a řešila, jakým způsobem by mohly univerzity na krize reagovat. Šlo o analýzu politického, ekonomického, sociálního i legislativního prostředí a o nalezení způsobů, jak mohou univerzity postupovat, protože každá z nich se pohybuje v jiném kontextu.

Třetí oblastí byly výukové materiály pro usnadnění přechodu do on-line prostředí se zaměřením na studenty i zaměstnance univerzit.

Poslední oblastí, která asi nejvíc odpovídá celkovému zaměření projektu, byl vývoj a experimentování s různými aspekty virtuální výuky ve vzdělávání. Což jsou rozšířená realita a virtuální realita, zapojení prvků jako např. záběry 360° kamery do výuky apod.

To jsou tedy čtyři hlavní oblasti tohoto projektu.

Přibližme si tedy výukové materiály.      

Do výukových materiálů jsme se snažili zapojit i ostatní tři části projektu, aby odkazovaly na dobré a špatné postupy, které na univerzitách probíhaly, aby to odpovídalo scénáři, kterým se univerzita může řídit, a aby měl výukový materiál i prvky virtuální reality.

Jako platformu pro výukové materiály jsme zvolili Moodle používaný na všech univerzitách. Na této platformě jsme vytvořili specifický kurz pro studenty a specifický kurz pro zaměstnance. V případě studentů jde hlavně o návody, jak jim studium můžeme ulehčit, jaké nástroje jim pomohou vydržet déle před obrazovkou apod. U zaměstnanců se potýkáme s didaktickým přístupem k výuce a ke zkoušení. Třeba s tím, že je třeba přistupovat jinak k času, rozdělit hodinu a půl dlouhou přednášku na kratší úseky, prokládat ji diskusí a tak dále.

Začali jsme tak, že jsme zkoumali bariéry, které měli studenti i zaměstnanci v rámci výuky on-line. Zjišťovali jsme, co pro ně bylo nejsložitější, a snažili se společně vymyslet, jak výuku v prostředí on-line co nejvíce všem ulehčit. Uspořádali jsme tzv. focus groups, kde jsme to probírali se studenty i se zaměstnanci.

Jaká jsou tedy největší negativa a pozitiva on-line výuky?

Z pohledu studentů byl například problém, že některé výukové materiály neodpovídaly formátu on-line. I když v prezenční výuce fungovaly dobře, v on-line prostředí už to neplatilo a mnohé věci se pro studenty stávaly těžko pochopitelné. Postrádali názorná videa, hodně věcí museli sami dohledávat, doučovat se. Měli pocit, že nemají pro výuku dostačující materiál.

Také si stěžovali sami na sebe, na nedostatek disciplíny, neschopnost vydržet tak dlouho před obrazovkou nebo si zorganizovat čas a zasednout k monitoru ve chvíli, kdy je nikdo nenutí dojít na přednášku. Stěžovali si, že toho na ně bylo moc. A samozřejmě jim chyběl kontakt, to při fokusních skupinách zaznívalo velmi často. Měli pocit, že jsou v učení neefektivní, že jim to neleze do hlavy.

Většina z nich také neporozuměla konceptu virtuální mobility, který jsme jim nabídli, tedy že by v rámci Erasmu mohli v prostředí on-line vyrazit do nějaké jiné země. To je neoslovilo, nechápali, jaký by takové cestování mělo mít přínos.

A má takové cestování přínos?  

Ne vždycky. Virtuální prvky mobility jsou zajímavé především tehdy, když zpřístupňují něco těžko dostupného. Když třeba na Novém Zélandu bude nějaká specifická část krajiny, která jinde není, tak než by tam člověk letěl, může se na ni podívat virtuálně nebo se tomu alespoň přiblížit. To určitě zajímavé je. A virtuální mobilita je samozřejmě skvělým řešením pro lidi s fyzickým handicapem.

Je vidět, že studenti se museli vyrovnávat s lecčíms. A pedagogové?

Ti samozřejmě také. Pro ně tu najednou byla nutnost vypořádat se s něčím novým, museli všechny výukové materiály nějak přizpůsobit, museli se naučit s novou technikou nebo jak svolat třídu do Microsoft Teams a odprezentovat jim všechno v prostředí on-line.

I jim samozřejmě chyběl osobní kontakt, stěžovali si, že mnohdy koukají do černých obrazovek, že studenti nereagují, nemají potřebu si zapnout kameru a odpovídat na dotazy, že ve chvíli, kdy byli zvyklí na interakci, žádná nepřijde. Obě strany mluvily o psychických problémech, o pocitu bezmoci, o tom, jestli to má smysl, jestli je vůbec někdo poslouchá. Trápila je nemožnost některé věci plně aplikovat, vzít studenty do terénu a něco jim tam ukazovat. Absence praktické výuky, laboratorních cvičení, s tím vším se pedagogové potýkali a nebyli si jistí, zda má výuka takový dopad jako   předtím.

Co bylo v tomto projektu pro ČZU největším přínosem?

Obrovským přínosem bylo už jen to, že jsme projekt rozjeli a zapojili do něj část vedení, vyučujících, technicko-hospodářských pracovníků a studentů. Zahrnuli jsme je do diskuse, zjišťovali jsme, jak se informace šíří, kde si všichni předávají rady apod. Nastartovalo se lepší sdílení dobrých postupů. Mnohé jsme se naučili od jiných univerzit. Například na vídeňské BOKU po skončení prvního on-line semestru nabrali nové metodiky, aby vyučující lépe připravili na další semestr. Takové sdílení je velmi přínosné.

Kde tedy vidíte největší přínos doby zvané pandemická?

Určitě pokročila digitalizace. Všichni jsou mnohem komfortnější s možností nastartovat výuku on-line, komunikovat on-line, sdílet materiály, prezentovat videa, zapojit digitální prvky, které se naučili během pandemie využívat. Přínos je také v tom, že jsou pedagogové více flexibilní v on-line konzultacích se studenty. Také nemají problém přizvat zajímavého vyučujícího nebo experta z praxe do své přednášky přes některý on-line kanál. Dnes lze velmi jednoduše zvládnout ledacos, co bylo dřív komplikované nebo nepředstavitelné.

Jaké jsou oficiální výstupy projektu COVIMO?

Výstupy sdílíme – podobně jako u všech projektů Erasmu KA2 – na příslušné platformě (Erasmus+ project results platform). Jsou to jednak zmíněné výukové materiály, tedy exportní soubor pro Moodle, který si může jakákoliv univerzita stáhnout, nainstalovat do svého Moodlu, poměrně jednoduše vybrat a upravit, co se jí týká, a už má kurz ušitý na míru svým studentům a zaměstnancům. Poté je výstupem aplikace pro dobré a špatné postupy, která je přístupná na app.covimo.czu.cz. Dále jsou to experimentální virtuální prostředí nebo analýza, která vzešla z různých scénářů možného vývoje. Ta klasifikuje univerzity podle jejich připravenosti na jakoukoliv krizi.

Na Erasmus platformě je sdílena i jedna zajímavá případová studie maďarské univerzity. Je to návod, jak rozjet komunitní agroekologickou zahradu. Během covidu zůstala řada zahraničních studentů „uvězněna“ na kolejích univerzit, nemohli navštěvovat výuku, chodit na přednášky ani se potkávat, nemohli být ve společných prostorách. Tak zahraniční studenti na univerzitě MATE požádali o kousek políčka, které by si obdělávali a mohli spolu venku na čistém vzduchu bez problémů komunikovat, pěstovat zeleninu a řešit ekologické zemědělství. Postupně se z toho stal velký projekt, zapojila se spousta studentů, dokonce jim pomáhá jedna nezisková organizace. Studenti své produkty navzájem sdíleli, vařili z nich, analyzovali je v laboratoři, prodávali jiným studentům, takže si při tom vyzkoušeli řadu různých věcí v praxi… Je to krásný příklad aktivity vzešlé z pandemie. Jedním z výstupů projektu je tedy doporučení, jak takovou komunitní zahradu na univerzitě založit, kolik je na to potřeba lidí, jak ideálně políčko rozdělit, jak ho připravit pro setbu a jak zařídit, aby všechno dobře fungovalo a bylo to udržitelné.

Tohle asi nebude jediný příklad.

Bylo jich víc, ale tento je nejlépe rozpracovaný včetně doporučení. Aby se mohl šířit dál, maďarská univerzita rozjela program pro stážisty, zaměstnali na zahradě studenty z různých zemí, kterým vysvětlili, jak to funguje, aby s tím pak mohli sami začít na svých univerzitách.

Zmínil jste experimentální virtuální prostředí, o co jde?

Na vídeňské univerzitě BOKU koordinovali vývoj různých virtuálních prostředí pro výuku. Jedním z nich je virtuální společenský klub, navozující prostředí jejich reálného studentského klubu, kde jsou gauče, fotbálek, DJ pult atd. Studenti se tam mohou připojit on-line, vybrat si Avatara, chodit po klubu a povídat si s ostatními. Testovali jsme to na našich studentech, ale jejich hodnocení nebylo příliš pozitivní. Záměrem bylo zjistit, jestli něco takového pomůže překonat nedostatek sociálních kontaktů, ale nejspíš ani virtuální realita osobní kontakt nenahradí.

Dalším prostředím je chemická laboratoř v rozšířené realitě. Studenti si můžou přes mobil nebo tablet doma zobrazit a projít virtuální laboratoř. Dostávají instrukce, jak provést chemický pokus, kde vzít baňku, kam co přelít apod. Takovýto trenažér je dobrým řešením pro studenty, kteří laboratoř ještě neznají. Podívají se tam virtuálně a pak se cítí komfortněji, když do laboratoře opravdu přijdou. Jsou připraveni, už vědí, kde co najdou.

Dále se vyvinula virtuální výuková místnost, kde je 3D model pily a návod, jak pilu udržovat. Studenti si mohou stroj prohlížet ze všech stran, rozebrat nebo složit.

Jak se s těmito místnostmi bude dále pracovat?

Budou sloužit jako experimentální nástroje pro virtuální mobilitu a jako příklady rozšířené reality a virtuální reality, které lze zavést do výuky. V projektu se využila i řada dalších digitálních nástrojů. Příkladem může být použití 360° kamery pro záplavovou oblast Dunaje. V Moodlu lze 360° prostředí zobrazit, přidat fotky, komentáře, text, posouvat se po záplavové oblasti a učit se, co a jak tam funguje.

Projekt COVIMO vznikl jako reakce na pandemii, ale zároveň nabízí i návod do budoucna.

Ano. Rozhodně může přijít nějaká další krize, která by způsobila rychlý návrat do prostředí on-line, a univerzity by pak mohly využít doporučení a scénáře, jak situaci řešit. Na začátku projektu jsme si říkali, jaká další krize by asi tak mohla přijít? A ještě, než jsme projekt skončili, takový případ bohužel nastal. Maďarská univerzita musela v zimě kvůli energetické krizi poslat studenty domů a znovu zahájit výuku on-line.

Rozhovor připravila: Lenka Prokopová