„Chci přispět k posílení veterinární medicíny a souvisejícího výzkumu na ČZU tak, abychom obstáli v nejtvrdší konkurenci,“ říká parazitolog profesor David Modrý

Pane profesore, portál ScholarGPS vás zařadil mezi nejúspěšnější české vědce v oblasti parazitologie, pokud jde o počet publikovaných a citovaných prací za posledních pět let. Jak toto hodnocení vnímáte vy sám a co za tím stojí?

Mě samotného to překvapilo, protože tyhle informace nevyhledávám, takových hitparád je řada. Ale samozřejmě mě potěšilo, že jsem se ocitl v dobré společnosti sedmi dalších českých vědců, kolegů, kterých si velmi vážím a o nichž si navíc myslím, že jsou o poznání lepší než já.

A co za tím stojí?

Nic jiného než parazitologie a víc než 20 let výzkumu. Citace se samozřejmě hromadí, protože v oblasti, které se věnujeme, používáme i tradiční metody kombinované s těmi moderními a současně se vztahujeme k obecně biologickým principům významných onemocnění. Lidé stále citují i publikace, které jsem s kolegy připravil třeba před 15 lety, ta témata jsou už evergreeny. V některých progresivnějších směrech jsou mnohé věci rychle zapomenuty, ale naše práce zůstává. Citační index se tak navyšuje, protože se k tomu lidi stále vracejí. Já doufám, že to je z toho důvodu, že ty „historické“ publikace považují za důležité, a ne že by jen chtěli mít další čárku za citaci.

Pod pojmem parazitologie si každý může představit různé věci. Jaké místo má v oblasti veterinární medicíny?

Vlastně bychom mohli vést diskusi o tom, jestli parazitologie je nebo není věda jako taková. Pro mě je to stále ještě fascinující průnik řady různých disciplín, a to společné je, že se nějakým způsobem týkají parazitických organismů. Jsou teorie, které tvrdí, že většina organismů žije paraziticky, takže by to pak vlastně byla disciplína, která v širším kontextu pokrývá všechno živé. Mezi rostlinami existuje spousta parazitických rostlin, parazitickým způsobem života žijí kukačky, reprodukční parazitismus se vyskytuje i mezi rybami… Ale to určitě není ta parazitologie, které se věnujeme my. My se věnujeme skupině parazitických organismů, které nějakým způsobem mají nebo mohou mít medicínský a veterinární význam. Takže řekněme, že to jsou parazité patřící mezi prvoky, houby, helminty a členovce. Měňavka, tasemnice, komár, klíště, původci malárie… Všechny ty „ošklivé“ potvory, které se každému pod pojmem parazit vybaví.

Proč jste si zvolil právě tuhle disciplínu? Co bylo na začátku?

Já jsem vystudoval veterinární medicínu v Brně, ale vždycky jsem tíhnul mnohem víc k zoologii. Parazitologie tak pro mě představovala únik zpátky k biologii. Na jednu stranu je to typicky medicínská disciplína, na druhou stranu v sobě ale zahrnuje i svět reálných tvorů, tím myslím nejen všechna ta klíšťata, komáry, patogeny, ale i jejich hostitele. Takže mě na parazitologii fascinuje, jak může být interdisciplinární. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem si ale parazitologii zvolil, byla možnost práce v Africe. Nejprve se zvířaty, později jsem propadl kouzlu vztahu místních obyvatel a domácích zvířat. Právě zapojení do rozvojových projektů na černém kontinentu stálo v pozadí založení o.p.s. Veterináři bez hranic Česká republika a dlouhodobého projektu vakcinace a studia psů v pasteveckých komunitách na severu Keni. Koho si Afrika získala, toho nepustí. A jsem moc rád, že se do ní mohu vracet, ať už jako parazitolog, nebo jenom jako pozorovatel.

Jak si stojí česká parazitologie ve srovnání se světem? Jaké renomé má v mezinárodní vědecké komunitě?

Skoro hrdě bych mohl říct, že velmi dobře, což je bezvadné. V České republice existuje celá řada tradičně velmi silných týmů parazitologů, ať už je to na univerzitách v Brně, v Praze, Ostravě nebo v Biologickém centru Akademie věd v Českých Budějovicích, jehož součástí je parazitologický ústav, věnující se výhradně parazitologii. To je skvělé, mám tam spoustu kamarádů a kolegů a děláme společně řadu zajímavých věcí. Na druhou stranu to vede k tomu, že je v České republice mnohem větší konkurence. Kvalitních parazitologických týmů tady funguje něco mezi jednou či dvěma desítkami a v každé grantové výzvě a v okamžiku, kdy se někde objeví nějaké peníze, se všichni potkáváme buďto v roli spolupracovníků nebo konkurentů. Když to srovnám s okolními zeměmi v Evropě, kde pracují moji kolegové, u nás se musíme mezi sebou navzájem rvát o peníze asi mnohem víc.

Jaké má parazitologie postavení v rámci České zemědělské univerzity?

Parazitologie tu tradičně má své pevné místo, ale myslím, že se máme co ohánět, abychom stačili konkurenci. Je to tedy spíš výzva. Já jsem na univerzitě teprve tři roky, ale i když to tady není úplně dominantní disciplína, měl jsem na co navázat. Mým cílem bylo posunout parazitologii na vyšší úroveň. To se nám, myslím, drobnými krůčky daří.

Na čem teď se svým týmem pracujete?

Se studenty a s kolegy jsme se vždy alespoň částečně věnovali parazitologii a parazitárním onemocněním volně žijících zvířat. A protože tyhle infekce jsou zajímavější v oblastech s vysokou biodiverzitou, tedy tropech a subtropech, významná část mé práce se v posledních dvaceti letech odehrávala v Africe. Jedním z klíčových témat byl přenos infekčních nemocí mezi africkými lidoopy a lidmi. No a úplně původně jsem se věnoval protozoologii, tzn. parazitickým prvokům u méně obvyklých skupin zvířat, jako jsou obojživelníci, plazi, hlodavci. Postupně se ale stále víc vnořujeme i do témat „čistě“ evropských.

Významným současným tématem, na kterém pracujeme společně s kolegy z katedry zoologie a rybářství, je hlístice Angiostrongylus cantonensis. To je parazit, který se po planetě globálně rozšiřuje spolu s invazními hlodavci, jako jsou krysy a potkani. U náhodně infikovaných hostitelů, mezi které spadá i člověk, parazit může vyvolávat těžké meningitidy a meningoencefalitidy. Je to významné a zajímavé onemocnění, které člověk sdílí s volně žijícími zvířaty. Z dalších témat, jimž se věnujeme, jsou parazitózy zvířat člověku blízkých, jako jsou například psi a kočky, a parazitózy přenášené klíšťaty nebo jinými členovci. Významnou skupinou patogenních organismů, se kterými se teprve „učíme“ pracovat, jsou patogenní parazitické houby. Takže část mých postgraduálních studentů se věnuje problematice veterinární mykologie. Do této oblasti patří i nový projekt výzkumu plísňových onemocnění vajíček mořských želv, což je jeden z významných globálních problémů, který má dopad na populaci mořských želv po celém světě. Výskyt parazitů kolem nás je ale překvapivě dynamický. I v České republice se skoro každoročně objevují nová parazitární onemocnění, která se u nás dříve nevyskytovala. Nebo jsme alespoň netušili, že tady jsou.

I u domácích zvířat?

Ano. V této oblasti spolupracujeme s terénními veterináři stejně jako chovateli. Zajímají nás takzvané emerging diseases. V posledních pěti sedmi letech se u nás objevilo hned několik významných onemocnění způsobených parazity u psů. Před několika lety jsme s kolegy potvrdili výskyt leishmaniózy u koní, v předloňském roce se nám podařilo prokázat výskyt u nás nového protozoárního onemocnění u skotu, tzv. besnoitiózy, což je významné onemocnění, o kterém jsme si mysleli, že se v České republice ještě nevyskytuje.

Čím si vysvětlujete průnik dosud neznámých parazitů do našeho prostředí?

Nová neboli emergentní infekční onemocnění jsou považována za průvodní jev globálních změn. Souvisí s pohybem zvířat, stejně jako s pohybem lidí i komodit. Nikdy jsme necestovali tolik jako dřív, nikdy zvířata necestovala tolik jako dřív a nikdy jsme neobchodovali takové množství živočišných produktů jako dnes. Část těchto biologických invazí pak souvisí i se změnami klimatu, případně s dalšími změnami v ekosystémech.

Co vy považujete za vůbec nejnebezpečnější fenomén v našem prostředí?

Obecně určitě lidskou hloupost a omezenost. Ale v oblasti parazitárních infekcí, kterým se věnujeme, je to pohyb. Zatímco třeba politicky a ekonomicky představuje Evropská unie relativně homogenní oblast, rozhodně tomu tak není, pokud jde o infekční onemocnění. Absenci hranic směrem na jih samozřejmě všichni vítáme při cestách k moři, ale současně to znamená absenci bariér pro transport zvířat, jako jsou třeba psi. To, že se posledních letech dováží nekontrolované počty psů z oblasti Balkánu, Španělska a Itálie, vnímám jako určitou kolizi. Na jednu stranu voláme po svobodě a rádi bychom se pohybovali volně, ale na druhou to s sebou nese i příliv patogenů pro nás dosud exotických.

Myslíte si, že je povědomí o těchto otázkách v Česku dostatečné, nebo si lidé neuvědomují různá nebezpečí? A provádíte v tomto směru dostatečnou osvětu?

Nějakou osvětu určitě provádíme, jestli se tomu dá říct osvěta. Snažíme se pracovat s majiteli zvířat a s veterinární veřejností nejrůznějšími cestami, upozorňovat na to, kde reálná rizika jsou a kde zase ne. V názorech na parazity se setkáváme se dvěma protipóly, oba jsou extrémní. Na jedné straně je to nevědomost a ignorování rizik, na druhé pak přehnaná obava z parazitů. To se netýká jen zvířat, ale i lidí. V České republice se takřka nevyskytují významná parazitární onemocnění člověka, přesto z nich někteří mají až panickou hrůzu a roste počet lidí, kteří se naprosto neodborně léčí proti neexistujícím parazitům. Takovou ztrátu racionality vnímám jako zbytečné nebezpečí.

Výzkum parazitů je nekončící dobrodružství, ale neznamená to jen drahý základní výzkum s využitím těch nejfajnovějších technologií. Naše publikace ve vysoce impaktovaných zahraničních časopisech české chovatele skotu nebo psů asi nezajímají. Je zajímá reálný a racionální pohled na to, co je a co není významné. Já osobně vnímám jako velkou výzvu naučit se s parazity a onemocněními, která mohou vyvolat, lépe koexistovat. Smířit se s tím, že populace jakéhokoliv druhu zvířete bez parazitů je iluzí. Co musíme, je najít nástroje a přístupy, kterými budeme usměrňovat existenci parazitů v nás a kolem nás. Dnes už víme, že řada z nich má i pozitivní dopad na své hostitele, ať už na úrovni jedinců nebo populací. Nechtějme se jich tedy za každou cenu zbavovat, naučme se s nimi žít.

Můžete zmínit nějaké pozitivní vlivy parazitů?

Těch je celá řada. Intenzivně studovanou je například otázka diverzity střevního mikrobiomu, tedy ekosystému ve střevě. Dnes už je jasné, že trávicí trakt je obýván pestrým společenstvem nejen bakterií, ale i mikroskopických hub, prvoků a helmintů, kteří v něm mají svoje místo. Svět našich symbiontů je výsledkem dlouhé společné evoluce. Tím, že řada těchto „obyvatel“ v organismech lidí a zvířat chybí, je narušena ontogeneze imunity a prostředí střeva jako takové, což se projevuje například vysokým výskytem autoimunitních onemocnění. Je zajímavé, že v západní společnosti tyto problémy postihují i psy, kteří trpí podobnými civilizačními chorobami jako lidé, souvisejícími zřejmě mimo jiné s tím, že nemají „ty svoje“ parazity.

Jaké další plány máte s týmem, který na České zemědělské univerzitě vedete?

Dělat dál dobrou vědu, co nás bude bavit. V rámci interdisciplinárních přesahů mě zajímá oblast takzvané veterinární antropologie a témata na pomezí mezi sociálně-vědní oblastí a veterinární medicínou. Určitě bych rád pokračoval v našich aktivitách v suchých regionech Afriky, ať už v rámci budování kapacit na místních univerzitách, nebo ve studiu patogenů. No a v širším kontextu bychom pak rozhodně chtěli posílit veterinární medicínu na České zemědělské univerzitě, a to jak ve výzkumu, tak především v oblasti vzdělávání. Naše univerzita už udělala řadu významných kroků směrem k etablování veterinárního studia a v současné době finalizujeme přípravu magisterského studijního programu veterinární lékařství. Právě k jeho dalšímu rozvoji bych v rámci týmu katedry veterinárních disciplín rád přispěl.

Rozhovor vedla: Lenka Prokopová / Foto: archiv prof. Davida Modrého