„Česká republika je skvělým zimovištěm vodních ptáků, hnízdění ale komplikuje řada faktorů,“ říká ornitolog

Vodní ptáci jsou vaším celoživotním profesním zájmem, na Fakultě životního prostředí se věnujete analýze dlouhodobých změn jejich početnosti a rozšíření. Jaký za ta léta pozorujete vývoj?

Řada druhů, které v Evropě máme, mění svoji početnost a rozšíření, ale v zásadě se dějí pozitivní změny. Po druhé světové válce mnoho druhů přibylo. Jenže právě po válce byla řada druhů kriticky ohrožena a teprve mezinárodní ochrana přispěla k tomu, že se situace začala zlepšovat.

Při sledování vodních ptáků záleží na ročním období. V zimě dochází k nárůstu jejich početnosti, zimují u nás druhy, které tu dříve nebyly. Ale když se podíváme na to, čím je Česká republika typická, tedy na hnízdní prostředí, konkrétně na rybníkách není situace vůbec růžová. Analyzovali jsme změny početnosti 27 nejběžnějších druhů a zjistili, že 17 druhů ubývá. Za posledních čtyřicet let jsme ztratili asi 75 % jedinců. Když si tedy představíme, že v roce 1980 tady byli čtyři ptáci, pak tři z nich ubyli a jen jeden zůstal.

Kde jsou příčiny takového úbytku?

Především ve vývoji rybničního hospodaření a v tom, že v době, kdy se zvyšovala úživnost rybníků, populace vodních ptáků přibývaly. Někdy kolem roku 1980 ale začíná jejich prudký úbytek. Vede to až k tomu, že dříve běžné druhy jako čírka obecná, potápka černokrká apod. jsou dnes u nás prakticky na vymření. To neodpovídá změnám jejich populací v západní Evropě. Konkrétně u čírky obecné to neodpovídá ani změnám počtu ptáků, kteří přes nás protahují a mají svá hnízdiště někde na severu a kteří se tady od podzimu do jara objevují v čím dál větších počtech.

Domovem vodních ptáků jsou především rybníky, ale žijí i na řekách. Jaká je situace tam?

To jsme také zkoumali. Zajímalo nás, které z typů prostředí je pro zimování vodních ptáků nejvhodnější a jestli tam dochází k nějakým změnám. V České republice nemáme pobřeží a pobřežní mokřady, nemáme přirozená velká jezera, takže prostředím pro zimování byly jen řeky a rybníky. Od konce 19. století se tu objevují přehrady a v posledních třiceti letech i nové nádrže vzniklé zaplavením míst po důlní těžbě v Severních Čechách, například jezera Most nebo Milada. Zjistili jsme, že význam řek klesá a ptáci objevují přehradní nádrže jako Nové Mlýny, Nechranická nádrž apod. Stěhují se tam druhy, které byly ještě před třiceti lety naprosto dominantní v Praze. Konkrétně jde o potápivé kachny jako polák velký, polák chocholačka, racek bouřní. Ty byly v hlavním městě dříve k vidění ve stovkách až tisících a dnes tu najdeme většinou jen jednotlivce. Naopak na jezeře Most nebo na Nových Mlýnech můžeme potkat druhy, které bývaly tady na Vltavě.

Dalším prostředím vhodným pro vodní ptactvo jsou mokřady, zakládají se stále nové a nové. Jak to ovlivňuje ptačí populaci?

V době zimování zatím nepozorujeme, že by nově zakládané mokřady měly z hlediska ochranářského pro vodní ptáky nějaký význam. Daleko víc je ovlivňují změny klimatu, třeba husa běločelá u nás vloni zimovala v počtu více než 55 tisíc jedinců. Je to býložravý druh, živí se na polích. V minulosti byly husy vázány na drobné, chudé příbřežní mokřady, na slaniska někde v maďarské nížině, a najednou se naučily využívat zemědělskou krajinu. Na polích intenzivně spásají zbytky kukuřice, ozimy i řepku. Také u nás vzácně zimuje severská husa berneška běločelá. V roce 1960 se její populace odhadovala na zhruba 20 tisíc jedinců, zatímco dnes mluvíme o 1,4 milionu v západní Evropě. To všechno jsou ptáci, kteří se živí v zemědělské krajině a způsobují člověku nezanedbatelné škody. Když na pole sedne 10 tisíc husí, z ozimu tam mnoho nezůstane.

Prolínání životního prostoru lidí a ptactva vede ke konfliktním situacím. Jak je podle vás možné tento rozpor řešit a jaký přístup převažuje?

Jeden z takových konfliktů jsem naznačil, to je zemědělství versus býložravé druhy, a husy skutečně v celé Evropě přibývají. V západní a severní Evropě některé země přistupují k jejich plašení, dokonce k odstřelu, jiné i ke kompenzacím za vzniklé škody. My jsme v rámci jednoho projektu prováděli predikci, kdy lze očekávat velké počty hus i u nás a kde jsou ty vzácné druhy, které je potřeba chránit, takže by jejich plašení nepřicházelo v úvahu.

A pak je tu druhá skupina, rybožraví ptáci. Husy člověk lovil od nepaměti a po druhé světové válce jich bylo poměrně málo, proto se přistoupilo k jejich ochraně. Rybožraví ptáci jako kormorán nebo volavka nebyli loveni kvůli získání potravy, ale proto, že jsou konkurentem člověka. Docházelo k tomu po celé Evropě, až nakonec kormoránů zbylo jen asi tři tisíce párů a hrozilo jim vyhubení. Intenzivní ochrana hnízdišť pak přispěla k tomu, že se kormorán zpětně rozšířil. Stejně tak se rozšířily volavky, šíří se morčák velký. Všechny druhy rybožravých ptáků, které u nás máme, přibývají a obsazují nová stanoviště. Dostáváme se do situace, kdy nemáme přirozené úkryty pro ryby a máme čím dál víc rybožravých predátorů. Rybáři si pak celkem oprávněně stěžují, že kormoráni dokážou řeku prakticky vylovit. Nejen proto, že jich je hodně, ale i proto, že řeky vůbec nevypadají tak, jak by vypadaly v optimálním stavu bez činnosti člověka.

Ten asi ve střední Evropě nenastane.

Rozhodně ne. Už v době Keltů se kvůli splavnosti odstraňovaly z řek různé kmeny, odstraňovaly se kameny, abychom zabránili záplavám…

Mluvil jsem o konfliktech, které vznikají proto, že je některých ptáků čím dál víc. Ale v Čechách máme i další konflikty. Velkým problémem je intenzivní rybníkářství. Vede k tomu, že v rybníkách je poměrně vysoká hustota ryb, zejména kaprů, a kapr je potravním konkurentem vodních ptáků. A tak nám v posledních letech ubývají všichni ptáci, kteří jsou vázáni na vodní bezobratlé živočichy. Vede to až ke ztrátě hnízdní populace, kdy počty jdou do nuly.

Které druhy vodních ptáků už v Čechách nenajdeme a které se u nás naopak nově zabydlují?

Z druhů, které u nás vymizely, můžeme zmínit potápku černokrkou, čírku obecnou, lžičáka pestrého, čírku modrou, jejíž populace dospěly až k zániku. Tyto druhy u nás téměř přestaly hnízdit, jejich počty jsou minimální. Naštěstí je v okolních státech nebo v jiném prostředí v Evropě ještě najdeme. U některých dalších došlo k poklesu početnosti, to je třeba polák velký, polák chocholačka, racek chechtavý. Tam, kde jsme měli na Třeboňsku deset tisíc racků, máme necelou tisícovku.

Jsou ale druhy, které z toho profitují, a to druhy býložravé. Hnízdí u nás například husa velká a je jí čím dál víc, máme tu rybožravé druhy jako kormorán velký nebo orel mořský.

Vy se snažíte vodním ptákům usnadnit život budováním plovoucích ostrovů, které jim slouží jako umělá hnízdiště. Nejen v jihočeském ráji rybníků, ale třeba i v posttěžební krajině v severních Čechách.

Přišli jsme s návrhem, že by takových ostrovů mělo být celkem dvacet. Na některých z nich už skutečně zahnízdili ptáci, třeba polák chocholačka na jednom takovém ostrůvku vyvedl mláďata, jiné využívají ptáci jako odpočívadla. Všechny ostrůvky osazujeme nízkou vegetací typu ostřic a sítin, která na rybnících, kde je moc kaprů a živin, úplně chybí. To hlavní budování nás ještě čeká a chceme se soustředit hlavně na jižní Čechy. V severních Čechách už jsme hotovi, nyní tam jsou v rámci našeho projektu vybudovány čtyři ostrůvky.

Zmínil jste rybníky, které jsou vzhledem k chovu kaprů a zákalu z nadměrného přísunu živin problematické nejen pro ptactvo, ale i pro další živočichy.

Zabývám se především ptactvem, ale prováděli jsme i odběry vodních bezobratlých, abychom zjistili, kolik potravy v rybnících je, jak je to ovlivněno tím, které ryby jsou tam nasazené. Takže víme něco i o potravě pro ptáky. Ptáci mají výhodu, že můžeme v několika lidech po celou hnízdní sezonu opakovaně provádět sčítání a můžeme sledovat téměř dvě stovky rybníků. Kdybychom dělali detailní odběry bentických živočichů (živočichové žijící na dně sladkovodních vod, pozn. red.), zvládli bychom deset rybníků a neměli takový přehled o celé oblasti. To je tedy metodická výhoda ptáků.

Řešíte tento problém s těmi, kteří mají zájem na produkční funkci rybníků?

Výsledky našeho bádání se snažíme komunikovat se správou CHKO nebo přímo s rybáři. Na Třeboňsku došlo k tomu, že v rybníku Rod, což je přírodní rezervace o rozloze asi 20 hektarů, byla aplikována obsádka s nižší hustotou kapra nebo úplně bez kapra. A zatímco před aplikací redukované obsádky tu byly jednotlivé páry některých druhů, najednou se stal nejvýznamnějším hnízdištěm na Třeboňsku. Je to zdokumentováno i ve filmu „Klenoty, které se již netřpytí“, který nedávno odvysílala ČT. Ukázalo se, že v tomto případě rybáři přistoupili na doporučení ochrany přírody. Vyhláška samozřejmě umožňuje i kompenzaci ztrát, což se také stalo. To je ukázka, že dohoda je možná a že to rybník může zachránit. My bychom samozřejmě chtěli, aby takových rybníků bylo víc. Když totiž vytvoříme jednu lokalitu a nakumulujeme v ní hnízdící páry, mohou být vystaveny dalším vlivům. Třeba nenadálému zvýšení hladiny v důsledku deště, vyplavení, nebo naopak poklesne hladina a na ptačí ostrov se dostanou divoká prasata, která jsou predátory ptačích hnízd. Proto bychom chtěli, aby ptáci byli rozptýleni třeba na deseti různých rybnících.

Aby byl zajištěn přirozený stav?

No, přirozený stav by to nebyl. Přirozený stav v naší krajině by byl zajištěn, kdybychom neměli žádné rybníky, naše řeky by se přirozeně rozlévaly do luk a lesů, ale to bychom tady zase asi neměli ty ptáky. Už po několik staletí tu máme zcela umělé prostředí a musíme k němu tak přistupovat.

Pomáhá v tom legislativa?

S tou je to těžší. Třeba v „lesním zákoně“ je definována produkční a mimoprodukční funkce lesa, kdežto o mimoprodukční funkci rybníků se mluví, ale nikde v zákoně ukotvena není. Přitom je celkem jasná. Ví se, že rybníky pomáhají ochladit krajinu v horkých dnech. Ví se, že např. v roce 2002 třeboňská rybniční soustava snížila negativní efekt záplav, že po nějakou dobu zdržela záplavovou vlnu, která se pak valila na Prahu. A jak víme, zdržení záplavové vlny je důležité pro ochranu lidí i majetku.

Pak tu máme další funkce rybníků, například ekosystémové služby. Rybníky mohou poskytovat relaxační přínos a je samozřejmě příjemnější rekreovat se v přírodě plné různých živočichů než se pohybovat na hrázích rybníků se silně zakalenou vodu, v zápachu z použitého hnoje a tak dále. Musíme si uvědomit, že příroda je i pro lidi, kteří v ní chtějí relaxovat.

Je váš hlas vyslyšen?

Přicházíme s konkrétními daty dokazujícími, že redukce obsádky může navrátit do rybníků život. Přicházíme s nimi poměrně nově a je otázka, kdo a jak s tím naloží. Někdy ochrana přírody vezme naše výstupy jako argumentační podklad pro svá jednání. Ale myslím, že naše argumenty zatím nejsou příliš vyslyšeny, když se teď bavíme o tom, že máme na Třeboňsku jeden jediný ukázkový rybník. Jsou pokusy, jak redukovat obsádky i v dalších rybnících. V některých případech nemusí být úspěšné třeba proto, že se jedná o velké rybníky, kde je přísun ryb z jiných rybníků a nedá se to kontrolovat… Takže se snažíme dávat dohromady podklady a iniciovat jednání.

Je ale také pravda, že podklady o tom, co ptákům vadí, jsme měli už v 90. letech. Později je využili v některých zahraničních lokalitách. Například v Bavorsku chránili rybníky sloužící jako rezervace na okraji Mnichova tím, že do nich nasadili pouze ryby z řek, nikoliv produkční ryby. Ty rybníky jsou dnes čisté a hostí poměrně velké počty ptáků. U nás to bohužel aplikováno nebylo a důvody mi nejsou jasné.

Svá zkoumání můžete podpořit výsledky sčítání ptactva, do něhož je zapojena i laická veřejnost. V posledních dvaceti letech se tento proces zprofesionalizoval, sčítání pokrývá mnohem širší oblast a je systematičtější. Jaké jsou vaše poznatky?

Sčítání probíhá od roku 1966, kdy se uskutečnilo v několika zemích. Impulzem byly žalostné stavy vodních ptáků, bylo třeba zjistit, kolik jich vlastně je a navrhnout způsob ochrany. Nejen kolik ptáků je v konkrétní lokalitě, ale třeba i jak velká je populace husy velké. Dodnes se používají kritéria pro ochranu mokřadních lokalit. Ta definují chráněné lokality mezinárodního významu, v nichž je třeba 20 tisíc jedinců různých druhů ptáků nebo jedno procento jejich populace.

Potřebujeme vědět, jestli je v dané lokalitě 500 husí, ale také jestli těch 500 husí překračuje jedno procento populace husy dejme tomu ve střední Evropě.

Česká republika měla díky ornitologům z brněnského pracoviště akademie věd jedny z nejlepších zahraničních kontaktů, které tehdy překračovaly železnou oponu. Zapojili jsme se do sčítání hned od začátku. Máme tedy velice kvalitní data a můžeme hodnotit vývoj ptačích populací od 60. let až dodnes. Další rozvoj začal po roce 2003. V té době jsme se nechtěli spokojit s tím, kolik lokalit se sleduje, a přecházeli jsme na využití moderních technologií. Objevily se webové stránky, kde se kdokoliv mohl přihlásit na určité lokality. Dnes už tam lze i zadávat data, prohlížet si je a sledovat souhrnné výstupy sčítání. Zároveň jsme kvůli lepší informovanosti dobrovolníků začali pracovat s médii.

Ze stovky až dvou stovek lokalit jsme se vloni dostali na 873 a uvidíme, jestli se to povede i letos. Česká republika je z hlediska pokrytí území při sčítání jednou z nejlepších v Evropě. Je to srovnatelné s velmocemi jako Velká Británie nebo Nizozemí nejen z hlediska kvality koordinace projektu, ale i vzhledem k tomu, jak obrovské množství ptáků tam zimuje. Ve Velké Británii je to až 20 milionů vodních ptáků, v Nizozemí několik milionů husí, zatímco u nás zhruba 70 tisíc.

Vyhlášeným zimovištěm bývalo Španělsko. To už neplatí?

Před takovými třiceti lety to určitě platilo. Jak ale dochází k oteplení, některé druhy se posouvají k severu. Z analýz početnosti vodních ptáků v různých zemích Evropy vyplývá, že na Pyrenejském poloostrově některé zimující druhy ubývají, a to právě druhy, které u nás přibývají. Například husy velké nebo kopřivky obecné.

Řekl byste, že jsou populace vodního ptactva u nás v lepší kondici než v minulých letech?

Populace, které u nás zimují, jsou celkově v lepší kondici a přibývá jich. Ale ptáci hnízdící na rybnících jsou na tom hůř ze zmíněných důvodů konkurence mezi rybami a vodními ptáky. Co se stane v rybníce, když je v nich hodně kaprů? Nejen že sežerou potravu pro vodní ptáky, sežerou zároveň i vodní bezobratlé. Konkrétně perloočky, které filtrují vodu, živí se planktonními řasami, ale právě řasy tam zůstanou. Rybník pak má zelenou barvu, je plný řas a ptáci, kteří hledají potravu na dně, ji nenajdou. To je velký problém.

Který vodní pták je vaším nejoblíbenějším?

Těžko říct. Mám oblíbené studijní druhy, u nichž mě vždy fascinuje, co v naší přírodě dokázaly. Třeba polák chocholačka… Kdybychom spolu mluvili v roce 1850, bavili bychom se o tom, že to je v Evropě vzácný zimní host a nejblíž k nám hnízdí někde na severu Švédska nebo Finska. Pak se ale rozšířil po celé Evropě a v 80. letech byl u nás nejhojnějším druhem kachny. Potom došlo opět k velkému úbytku.  A kromě toho, že umí ubývat, když mu nevyhovuje prostředí, tak se tento druh, který kdysi v Praze na Vltavě zimoval ve velkých počtech, najednou přestěhoval a našel si zimoviště v různých částech republiky. Prahu si ale zvolil jako hnízdiště a dnes ho vidíme hnízdit v okolí Karlova mostu. To jsou velmi zajímavé změny.

Pozoruhodný je i kormorán velký. V celé Evropě ho lidé pronásledovali a v okamžiku, kdy se pronásledování zastavilo, obsadil celý kontinent. U nás se už dokonce vyplácí peníze za jeho odstřel, přesto počty zimujících ptáků neklesají. Hlavně kvůli tomu, že je v našich vodách hodně ryb. Je to jako byste prováděli odstřely ptáků někde na krmítku… Deset ptáků odstřelíte a příští týden nebo měsíc jich dvacet zase přiletí.

Ptala se: Lenka Prokopová

Autoři fotografií: Petr Musil, Petr Znachor, Monika Homolková

Doc. RNDr. Petr Musil, Ph.D., (*1965) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a aplikovanou ekologii na České zemědělské univerzitě. V současné době působí na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze, kde se věnuje analýze dlouhodobých změn početnosti a distribuce vodních ptáků a jejich příčin.