Budoucí krajináři inspirovali a potěšili svými návrhy odborníky i laiky

Pane docente, dovolte mi pogratulovat k vernisáži z prací studentů bakalářského a magisterského studia. Je to skutečně krásná podívaná. Prozraďte nám, jak dlouho již tuto výstavu organizujete, abychom představili čtenářům, jakou má historii.

Historii to má dlouhou. Už je to vlastně dvacet let, co nějakou formu výstavy děláme. Například v roce 2004 v Praze byla konference IFLA Prague a na tomto světovém setkání krajinářských architektů jsem měl tři postery za náš obor, za naši školu. To byl takový první vklad. Pak jsme asi deset let dělali výstavy na SICu (dnešní Knihovna ČZU, pozn. red.), kde jsem vystavoval nejprve práce svého ateliéru, pak společně s doc. Vaňkem a s ostatními kolegy, až se z toho postupně staly výstavy celé katedry. A ty v posledních letech děláme v budově MCEVII. No a ten motiv, ono je to totiž v tomhle typu vzdělání obvyklé, jako když třeba teď probíhal na UMPRUM tzv. Art semestr. Máte možnost jít do staré budovy u Rudolfina – do UMPRUM – a tam si projít všechny keramiky a všechny sochaře, Dominika Langa a jeho studenty, další designové ateliéry, které tam jsou. Je to otevřené veřejnosti, každá taková škola se de facto prezentuje, etablované školy typu UMPRUM nebo AVU, i školy architektury.  Už před těmi léty jsem věděl, že je to potřeba dělat tímhle stylem, až jsme se zařadili po bok těchto škol. Mohli bychom tu naši akci nazvat třeba podobně: Art semestr.

Výstava se koná jednou za rok?

Dvakrát za rok, každý semestr jedna.

Takže na konci zimního a na konci letního. A jsou to tedy bakalářské a diplomové práce?

V zimním semestru jsou to jenom práce ateliérů bakalářského nebo magisterského stupně studia, které končí v daném zimním semestru. V letním semestru to už od loňska máme spojené, je to zase přehled semestru, bakaláře, magistra a plus k tomu přibyla výstava závěrečných bakalářských prací a diplomových prací. Protože my fungujeme jako typ škol architektonického nebo uměleckého zaměření, naše diplomka vypadá jako autorská kniha A3, plakát A1 a fyzický model, které můžeme vystavit. Studenti musí třeba každý udělat v rámci své závěrečné práce nábřeží nějaké řeky nebo nějaký park nebo kus krajiny a pojmout to jako návrh, který dovedou až do fyzického modelu. Takže je to pak stejně jako ten semestr – vystavitelné. Třeba na již zmíněné UMPRUM to dělají samostatně, takže jsou schopni vystavit semestr a za pět dní to předělat na výstavu diplomkářů, ale je to celá škola, která se tomu věnuje, spousta učitelů, spousta studentů, my máme 15 učitelů na různé úvazky a pětadvacetkrát pět studentů, tedy asi 125–130 studentů. Nejsme schopni to zorganizovat takhle odděleně, takže to spojíme.

K vidění jsou konkrétní návrhy zahrad u rodinných domů s popisky – rodina, kolik má dětí apod. Zároveň se navrhuje městské řešení. Jak proces návrhu probíhá?

Když jste začala rodinnými zahradami, tak jeden takový ateliér vedu já a druhou paralelku kolegyně Holasová, u tohoto ateliéru je rodina fiktivní. Já ve svém ateliéru používám reálný dům, většinou studentům zadám takový, který je velmi dobře architektonicky provedený a mnohdy má významného tvůrce, jako třeba jedna z vil v Nespekách je od prof. Lábuse. Ale i ty další čtyři domy, které zadávám, jsou architektonicky velmi ceněné a je to postaveno takto – k dobrému domu zkus udělat dobrou zahradu. No a ta rodina je vymyšlená proto, že ty domy opravdu existují a mají opravdového majitele, ale ten třeba se zahradou nechce nic dělat. Říkáme tedy, aby si představili, že původní majitel dům prodá nové rodině a pro ně daný student nebo studentka předělává zahradu. Je to sice fiktivní, ale založené na realitě.

A kde nebo jak se inspirujete vyhledáváním, vytipováním těch domů?

Většinou jsou to domy publikované v časopise Architekt. Tedy díla, která mnohdy mají cenu za architektonický počin roku. Za ta léta jsem si nasbíral několik takových případů, které se mi hodí i typem zahrady. Jeden z domů je na Nymbursku, ve vesnici, bývalý venkovský dům se stodolou, který byl dobře přestavěný, stodola ale ještě ne a v zahradě rostou jenom ořešáky, třešně a několik dalších stromů. Tam je pak možnost si představit, že někdo bude chtít přestavět ještě i stodolu a udělat nově zahradu. Je tam dobré zadání, protože toho, kdo k nám přišel studovat např. z ČVUT a má nějaké stavební předpoklady k vytvoření návrhu, klidně nechám přestavovat i tu stodolu a zároveň i dělat zahradu. Někdo zase třeba dělá jenom zahradu a řekne si, že stodola zůstane více méně tak, jak je, jenom se opraví. Vždycky jde o příběh, který se musí napasovat na to a to zadání. Já je i nutím si představit, kolik peněz by stálo to, co navrhli. Aby si studenti uvědomovali, že vždycky je za tím návrhem nějaký rozpočet, který na to daná rodina musí mít a musí chtít peníze do úpravy zahrady dát.

Otázka na odlehčení. Když takhle studenti dostanou tip, jezdí se dívat za plot?

Jezdí si to prohlédnout vždycky. Někteří z majitelů jsou na to zvyklí a pouští je tam, jsou milí a nevadí jim to. Pak jsou ale i tací, kterým to vadí a nepustí je dál než k plotu.

Oni si můžou vybrat, co se jim zalíbí, od vás dostanou nějaké portfolio nabídky, nějaké typy, a pak?

Je tam třeba pět zadání a oni se rozdělí, studentů a studentek je třeba 12, takže dva až tři dělají stejnou zahradu. Ta je pak řešena ve variantách.

A jak je to s městskými záležitostmi?

Tam se ateliéry vždy zaměří na nějaké téma. Dejme tomu náměstí a malá parková plocha, nebo třeba ateliér s tématem park, areál rekreace. A tím už je dáno, že první zadání, náměstí nebo malá parková plocha, jsou menší a víc stavebně prováděné. V rámci areálu rekreace jsem se studenty dělal různě veliké prostory v Praze jako například příměstský park, soutok Berounky s Vltavou pod Zbraslaví, celé toto území. Nebo jsem dělal postupně nábřeží Vltavy od Rohanského ostrova přes Libeňské doky, do Troji a pak až do Roztok. Celé území máme se studenty vypracované. V posledních dvou letech spolupracuji s Prahou 4, kde jsme vloni dělali Botič v Michli a letos už budeme rozjíždět krajinné území od Jižní spojky dolů, což je Lhotecký potok, Kamýk a Hodkovičky – údolí. Prvním z těchto zmíněných krajinných celků se studenti nyní v ateliéru zabývají.

A pak jsou tu ateliéry v páťáku, které jsou zaměřené na venkov a krajinu. Tam zase studenti a studentky dělají více méně katastr obce nebo i větší území, celou kompozici krajiny a uvnitř obce potom prostory obecní. Snažíme se je vést tak, aby uměli v bakaláři vytvářet menší prostory, aby mohli být designéry zahrad, a když skončí magistra, tak by měli být komplexní krajinářští architekti a měli by umět řešit i velké prostory a velké krajinné plochy.

Právě na uplatnění absolventů jsem se chtěla zeptat. Jestli se spíše zaměřují na to, že mají svůj ateliér a jsou komerčními zahradními a krajinářskými architekty, a jestli je o to tyto služby zájem? Nebo jestli pracují třeba na úřadech a řeší krajinu?

Je to rozdílné, různě se rozběhnou a mění se to s léty – my navíc učíme tak 90–95 % studentek, takže do toho samozřejmě přijde jejich rodinný život a děti. V různých chvílích jsou tedy naše absolventky a naši absolventi v různých funkcích a řekl bych, že se dost uplatňují v oboru, ale ten obor je velmi široký, od realizací zahrad přes projekční činnost zahrad, projekční činnost architektonického typu až po vlastní studia. A samozřejmě mít vlastní studio a uživit ho je běh na delší trať a je k tomu potřeba mít určité osobnostní nastavení. Ne každý si dokáže vybudovat své studio, zaměstnat nějaké lidi, uživit je zakázkami a celé to uřídit. Je to tedy různé a s lety se to mění.

Ptala se: Karla Mráčková