„Záchranná centra mají smysl. Zvířata dostávají šanci na přežití a místním úřadům umožňují vymáhat zákony,” říká absolvent FAPPZ František Příbrský

Jak vznikla myšlenka odstartovat záchranný program zaměřený právě na outloně?

Poprvé jsem Sumatru navštívil v roce 2012. Jako dobrovolník jsem tu v rámci projektu organizovaného Zoo Liberec strávil asi dva měsíce. Když jsem se následně rozhodoval, co dál, zaujal mě právě ilegální obchod se zvířaty. Při psaní své diplomové práce jsem navštívil několik největších zvířecích trhů v Indonésii, na kterých se mimo jiné prodávají také některé druhy ohrožených druhů zvířat, a outloni byli jedním z nich. Tenkrát jsem ještě neznal místní zákony a myslel jsem, že je to normální. Později jsem začal pátrat a zjistil, že outloň je v Indonésii úplně stejně chráněný jako orangutan nebo tygr. Problémem bylo, že tu v té době na Sumatře neexistovala žádná nezisková organizace, která by se na outloně zaměřila. Všechny řešily orangutany, tygry, slony a nosorožce, ale malým zvířatům se nedostávalo moc pozornosti. Proto jsem se rozhodl zaměřit na problematiku jejich ohrožení a následně jsme si řekli, že to zkusíme realizovat.

Proč jsou podobná záchranná centra potřeba?

Záchranná centra mají smysl, protože plní dvě důležité úlohy. Zaprvé umožňují místním úřadům vymáhat zákony, zabavovat zvířata a trestat pašeráky. Dříve mohli obchodníci prodávat zvířata na trzích a nikdo jim je nezabavil nebo prodejce nevzali do vězení, protože věděli, že stejně nemají kam zabavená zvířata dát. Museli by je vypustit do přírody, což stojí čas a peníze. Druhá věc je, že zvířata dostávají šanci na přežití. Projdou si rehabilitací a některá i následným metodologickým vypuštěním, které provádí odborníci.

Kam obvykle putují nucení domácí mazlíčci? Existují země vyhlášené poptávkou po outloních či tygrech?

Velká část outloňů zůstává v Indonésii, kde byla chycena, a putuje zejména do větších měst, kde si je kupují představitelé střední a vyšší třídy. Samozřejmě se i vyváží, především do blízkých zemí, jako je Japonsko, Rusko, ale i dál, například na blízký východ. Občas se podaří některé zásilky zachytit, ale to jsou jen takové třešničky na dortu. Jednou bylo na lodi plující ze Sumatry na Jávu objeveno neskutečných 238 outloňů, na jiné lodi směřující do Šanghaje zase 80 outloňů jávských, kteří jsou kriticky ohroženým druhem. Kolik zvířat takto putuje, je velmi těžké odhadnout. Ilegální obchod s domácími mazlíčky je bohužel celosvětovým trendem. Právě Česká republika je kvůli své dlouholeté historii chovatelství častou cílovou zemí pro obchod s nimi, zejména s ptáky a plazy.

Míra zapojení ČR do ilegálního obchodu se zvířaty je pro mnohé lidi velkým překvapením. Právě proto vznikl projekt Ukradená divočina?

Ano, je to tak. Česká republika je v podstatě centrem ilegálního obchodu se zvířaty. Jsme současně spotřební, ale i tranzitní zemí a velké množství zboží, jako jsou nosorožčí rohy, putuje z Afriky do Asie právě přes nás. U nás to ale není považováno za velký problém, protože spousta lidí o tom ani neví. Chtěli jsme upozornit na to, že ilegální obchod se zvířaty se neděje jen v Asii nebo Jižní Americe, ale že jsme toho součástí a máme na tom svou vinu. Proto jsme s Pavlou Říhovou a dalšími členy týmu založili kampaň, která poukazuje na případy, které se staly nebo se dějí přímo u nás doma v České republice.

Před časem jste se podílel na dopadení významného indonéského pašeráka. To není úplně běžná činnost ředitele záchranného programu, nebo ano?

Zatýkání pašeráků je taková samostatná disciplína, která se záchranným centrem souvisí snad jen v tom, že pak máte kam zabavená zvířata umístit. Na tomto vyšetřování jsme spolupracovali s indonéským týmem vyšetřovatelů, místní policií i expertním vyjednavačem z Jižní Ameriky. Celý proces jsme navíc konzultovali se zakladatelem sítě mezinárodní organizace EAGLE, která bojuje proti trestné činnosti páchané na volně žijících zvířatech. Několik pašeráků jsme již dříve chytli, ale nejsme tak zkušení a vyjednávání s kriminálníkem je velmi náročné, protože se nechová úplně jako běžný člověk. I když se Indonésie řadí mezi bezpečnější země, celý proces má své bezpečnostní kroky, které je třeba dodržovat. Výše trestu tu většinou nezáleží na tom, kolik zvířat a jejich částí pašerákovi skutečně prošlo rukama, ale na tom, s čím ho skutečně chytnete. Člověk, který se jednou zamotá do nějaké velké zásilky, dostane větší trest než pašerák, který nechává zvířata chytat klidně desítky let. To je špatně. Žádoucí je v tomto případě i pozornost novinářů, která pomáhá, aby situace po zadržení jen tak nevyšuměla a dotyčný byl opravdu potrestán.

Součástí centra je i škola, která má v dětech kromě znalosti angličtiny rozvíjet i kladný vztah k přírodě. Jak vznikla a pro koho je určena?

Když jsme se stavbou centra začínali, probíhal ve stejné oblasti výzkum Zoo Liberec, ke kterému poskytovali lekce angličtiny pro místní. Lidé totiž většinou přijdou s tím, že ochrana zvířat je sice hezká, ale co z toho vlastně mají oni. Poté, co jejich výzkum skončil, postavili jsme ve vesnici malou školu a převzali výuku angličtiny my. Děti do školy docházejí třikrát týdně, a kromě angličtiny mají také hodiny enviromentální výchovy. Fungujeme jako normální základní škola. Máme zkoušky, prázdniny a dvakrát do roka i třídní schůzky. Nyní bychom chtěli ve spolupráci se Zoo Ústí nad Labem motivovat také předškolní děti. Současně jsme si pronajali pozemek a začínáme navrhovat větší školu, ve které bychom mohli vzdělávat děti od školky až po střední. Jednou třeba budeme moci ty nejlepší odměnit i stipendiem na vysokou školu.

V roce 2018 jste navíc zahájili projekt Kukang Coffee. Na co se zaměřuje a co vás k nápadu vedlo?

Projekt se zaměřuje na spolupráci a podporu místních komunit lidí, kteří žijí na hranici pralesa nebo sdílí svůj životní prostor s divokými zvířaty. Na počátku jsme oslovili skupinu lovců a nabídli jim, že je zaměstnáme, pokud na oplátku přestanou divoká zvířata lovit. S postupem času jsme ale zjistili, že lovci nebyli zdaleka jediní, kdo v oblasti loví. Řada zvířat byla zabita farmáři, kteří je přistihli na svých farmách. V tu chvíli jsme věděli, že nemůžeme všechny zaměstnat, bavíme se o stovkách lidí, a tak vznikl nápad využít kávu. Kávu miluje celý svět. Založili jsme komunitu farmářů, které pomáháme s produkcí kávy. Kávu od nich odkupujeme za vyšší cenu, než by dostali na trhu, a to přímo na jejich farmách, takže ušetří i za dopravu. Výměnou za to nám musí všichni farmáři při vstupu do komunity podepsat, že se zavazují na základě zákona o ochraně přírody, že oni a jejich rodiny už nikdy nebudou lovit chráněné druhy zvířat. Momentálně je to takový náš vlajkový projekt, daří se mu a farmáři se stále přidávají. Až do té míry, že jsme museli začít řešit, co se vší tou kávou budeme dělat. A tak jsme v Čechách otevřeli kavárnu, kde naši indonéskou kávu prodáváme a zároveň se díky ní snažíme šířit povědomí o problematice ohrožených druhů zvířat i u nás doma.

Ptala se: Markéta Vostarková