Klub absolventů je tu pro všechny, kdo mají svoji alma mater v srdci

Ještě jste se nezaregistrovali mezi absolventy ČZU? Učinit tak můžete kdykoliv, stačí kontaktovat Marka Šedivého na e-mailu sedivy@rektorat.czu.cz nebo na telefonu 603 154 999. Své absolventy sdružuje Česká zemědělská univerzita v Praze už desátým rokem. Pro mnohé z nich patří doba studia k obdobím, na která vzpomínají nejraději. Proto jim univerzita nabízí možnost zůstat se svojí alma mater v kontaktu. Mladší absolventi mohou využít podporu univerzity ve svém kariérním rozvoji, zkušenější pak s jednotlivými fakultami pracují na společných projektech nebo hostují ve výuce. Absolventi se starším rokem absolutoria jsou zváni na výroční setkání.

Dobré základy ze studií byly odrazovým můstkem k ceně Star Prize 2000
Mezi absolventy Vysoké školy zemědělské Praha Suchdol, kteří si v roce 2020 připomněli půlstoletí od získání vysokoškolského titulu, patří úspěšná novinářka Ing. Eugenie Línková.
Své vzdělání bohatě zúročila v žurnalistice. Krátce po absolutoriu se začala věnovat zemědělské problematice v denících a od elévky se postupně vypracovala na komentátorku a „kauzistku“, a také zástupkyni šéfredaktora Zemědělských novin. Deníkařinu pověsila na hřebík až po dvaatřiceti letech nepřetržité práce. V roce 2004 ji vyměnila za klidnější zaměstnání tiskové mluvčí Agrární komory ČR, kde záhy založila, a po celých devět let řídila profesní magazín AGRObase. Po odchodu z Agrární komory se novinařině věnovala naplno dál a při vydavatelství Agriprint založila časopis Potravinářský obzor. Dodnes ho jako jeho šéfredaktorka vede v duchu zviditelnění českých výrobců potravin a propagace domácích produktů. Krom toho je zakladatelkou dalších pěti odborných magazínů, které dosud působí na trhu, v nich ale už nepracuje.
Je držitelkou prestižního celosvětového ocenění Star Prize 2000 za agrární žurnalistiku. Od roku 1938, kdy soutěž vznikla, cenu získaly pouze dvě ženy – jedna z Čech a druhá ze Švýcarska. Eugenie Línková sbírala zkušenosti po celém světě. Pracovala krátkodobě na řadě farem a přitom zjišťovala, jak fungují například dotace pro zemědělce v různých zemích, a to i na jižní polokouli. Své poznatky pak bohatě zúročila v novinářské práci. Nejen na ni jsme se Eugenie Línkové zeptali v roce 2020, kdy by si byla studentská léta, nebýt koronavirové pandemie, připomněla na své „zlaté promoci“. Nicmíně, letos v září si to vynahradila ona i ostatní absolventi z roku 1970. 

Jak po letech vzpomínáte na čas strávený na Vysoké škole zemědělské v Suchdole?
Vzpomínám ráda na řadu svých spolužáků, dnes většinou předních manažerů v agrárním sektoru, a na pány profesory, bohužel většinou již zesnulé. Především to byli František Hron, Vítězslav Škoda, Trojna, Myslivec, Káš, Řehka a takhle bych mohla jmenovat další z různých kateder, jen za výpadek jejich křestních jmen se omlouvám. Nejen že byli velice erudovaní, ale i nebojácní. Neváhali se nás zastat, i když jsme byli politicky tak zvaně na odstřel. Prozradím, že já jsem byla v druhém ročníku Přírodovědecké fakulty navržena na vyhazov ze všech vysokých škol, ač jsem měla všechny zkoušky za jedna a za dvě a jen mi nebyl umožněn opravný termín z morfologie rostlin. První, druhý, ani rektorský. Statečný rektor Karlovy univerzity profesor Seifert v dopise tamního docenta biochemie Stárky, doporučujícím zlikvidovat mě z politických důvodů, škrtl v tomto tak jednoznačném ortelu zákaz všech vysokoškolských studií a nahradil to zákazem studií na Karlově univerzitě. Podle vysokoškolského řádu jsem tak mohla pokračovat na jiné vysoké škole, kde byly obdobné předměty. Jen jsem z nich musela mít zkoušky za jedna nebo za dvě, a to jsem splňovala. Bylo veřejným tajemstvím, že rovněž, a možná i především, bude záležet na dobré vůli šéfů daných kateder. Ani jeden z těchto pedagogů mi neodmítl uznat zkoušky, a já tak plynule pokračovala na VŠZ. Tenkrát mne psychicky velmi podpořili zejména profesoři Škoda a Hron, asi proto si jejich křestní jména tak dobře pamatuji, stejně jako výstupy z učiva agrotechniky a ochrany rostlin.
Nezapomněla jsem ani na našeho ročníkového učitele, v té době docenta Hubáčka – významného chemika – jak mi mezi čtyřma očima řekl, co si myslí o politickém postrachu školy profesoru Šteflovi, a hlavně o vedoucím katedry marxismu-leninismu. Zatímco biochemie mne bavila i přes odporné chování tohoto pedagoga, tak trochu stalinisty, politické vědy mi nešly na rozum a skoro bych kvůli nim i byla rozhodnutá ukončit svá studia. Bylo to vše tak nelogické a postavené na hlavu, a k tomu to diktátorské chování těchto doslova nul. Docent Hubáček mě ale fest zkritizoval a doporučil mi naučit se „marxák“ přes prázdniny nazpaměť. Tak jsem mu koncem září hlásila „úkol splněn“.
Co bylo impulzem pro novinářskou dráhu hned po ukončení vysoké školy? Zvolila byste dnes stejně?
Zvolila bych určitě znova, protože psaní zejména humorných povídek byl můj koníček, a to jsem dělala jak na gymnáziu, tak na vysoké škole pro zasmání spolužáků. Impulzem věnovat se vážně novinařině byla práce agronoma v pohraničí, kde jsem zastávala na záskok i zootechnika a uvědomila si, že to bych dlouho v takovém zápřehu nevydržela, a tak jsem začala psát do Zemědělských novin. A tam jsem nakonec i zakotvila.
Co vás na novinařině přitahuje?
Novinařina je o věcném pronikání do tematiky daného oboru, a pokud máte specializaci a věnujete se jako já tomu, co jste vystudovali na vysoké škole, je to moc zajímavé a můžete v soutěži s novináři mnoha zemí světa svými sedmi reportážemi i zvítězit, jako se stalo v roce 2000 mně. Navíc nekrníte a musíte se stále dál vzdělávat, ověřovat fakta, aniž byste stranili komukoliv.
Vzpomenete si na nejsilnější momenty své profesní dráhy?
Byly to momenty, kdy jsem se snažila při práci s farmáři v určitých zemích světa zjišťovat, jak se k nim staví stát a společnost, jak jsou dotováni a kde se dá dopídit určitých novinek. Pokud jde o setkání s osobnostmi, tak jsem asi jako jediná z ČR napřímo po poklepání na paži během Grüne Woche v Berlíně v ruském pavilonu požádala prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina o rozhovor, a on velmi vstřícně zareagoval. Jeho ochranka byla sice chvíli v šoku, ale když zjistila pohodové chování jejich šéfa a jak se normálně rusky bavíme o třech pilířích jejich zemědělství, bylo vše OK a já pak měla suprový článek v deníku. Jak jsem mimochodem zhruba po 10 letech zjistila, tento podpůrný a velmi zajímavý program pro tamní zemědělství Putin zdárně plní a splnil. Pak to byly zase rozhovory se třemi komisaři EU pro zemědělství a taky obchod nebo setkání s předními genetiky v Rupinově ústavu v Izraeli. A co nemohu pominout, to byla úžasná atmosféra při mém ocenění světovou cenou za agrární žurnalistiku v australské Canbeře v tamním parlamentu během olympiády v roce 2000, když mi zahráli naši hymnu, a ten potlesk mých kolegů z celého světa.
Co pro vás bylo nejzajímavější zkušeností při cestách po světě?
Zjistila jsem, že zemědělství je všude silně dotované, a určitě nebude ani nutné vysvětlovat proč. Jen každá země má na to jiné nástroje. Je ale velká blbost vyplývající z neznalosti tematiky říkat, abychom u nás přestali dotovat zemědělství, a tím částečně i potravinářství. To by znamenalo nejen konec našeho agrárního sektoru, ale i vážné ohrožení soběstačnosti v potravinách, což už nyní částečně nastalo.
Pracujete dnes mj. jako porotce v různých soutěžích. Jaká je to zkušenost?
Jako porotce se setkávám i se zajímavými novinkami v potravinářství. Také zjišťuji, že ne vše, co nese hrdě označení BIO nebo EKO, je tak i skutečně produkováno. I když veřejnost dnes fandí malým producentům potravin, což je jistě dobře, není třeba zavrhovat velké kombinátní producenty. Tam jsou většinou ty nejpřísnější kontroly od veterinářů a inspektorů jak SZPI nebo ČOI a třeba při spolupráci s DTestem vidíme, jak i od nich jdou skvělé a kvalitní novinky na trh.
Jaké máte nyní plány?
Udržet alespoň částečně krok s vývojem v oboru, být i nadále optimistou a nepouštět k sobě mentálně omezené kritiky, co nikdy nic tak zvaně nedokázali rozsvítit.

Lenka Prokopová