Arktida v hledáčku vědců z Fakulty životního prostředí ČZU aneb Deset způsobů, jak si zamilovat Špicberky

Pavla, odbornice na prachové znečištění a polární pouště, a Roman, expert na výzkum sněhu, se coby členové zapojili do tematické sítě Nordic Snow Network (NSN). Tato síť usnadňuje výměnu informací a dat mezi experty, podporuje výzkum a vývoj aplikací souvisejících se sněhem, pořádá workshopy nebo školení a zviditelňuje stávající výzkumné aktivity.

NSN byla také spolu se společností Summit Trade a Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích významným podporovatelem letošní zimní školy Polar Winter School, kterou FŽP v rámci Erasmus+ mobility zorganizovala na Svalbardu v okolí tamního hlavního města Longyearbyen. Mezinárodní tým studentů měl tak jedinečnou příležitost vyzkoušet si na vlastní kůži terénní výzkum a jeho specifika v prostředí nejsevernější výspy Evropy. Již nyní je v přípravě další ročník Polar Winter School zaměřený na monitoring životního prostředí polárních krajů, tentokrát na Islandu. A zde je malé ohlédnutí za letošní zimní školou na Svalbardu, jíž se zúčastnil tým FŽP pod vedením Romana Jurase.

Polární zimní škola na Svalbardu

Je to přece kousek. Ledovec Longyearbreen vyplazuje svůj bílý jazyk směrem k hlavnímu městu na pobřeží a perspektiva v příkrém údolí jen mate odhad vzdálenosti. Za chvilku už musíme být na ledu, vystoupáme po ledovcovém splazu pár metrů a budeme v té slibované ledovcové jeskyni. Nic nemohlo být vzdálenější realitě…

U čela ledovce jsme sice za půl hodiny, ale na nekončícím ledovci se rychle mění počasí, prudký vítr zabodává sněhové krystalky do nechráněné kůže a hrozí člověka sfouknout z povrchu. Po hodině zápolení s živly se nakonec částečně zaklesnutí do sebe dostáváme k dřevěným dvířkám do jeskyně. S úlevou do ní na pár metrů vlezeme, ale počasí tak šílí, že průzkum musíme zrušit a okamžitě se vrátit zpět do bezpečí.

Je 21. dubna, a právě takto začíná první ročník Polární zimní školy na souostroví Svalbard. Po 30 hodinách cestování celkem 16 studentů, sedm instruktorů a dva dokumentaristi úspěšně vytahali z letadla několik metráků vybavení na škále od lavinových batohů po barefootové boty (cože?), úspěšně se ubytovali a nekončící den všem připomněl, že dál na sever se už v Evropě vlastně ani letecky dostat nejde. Proč ale Svalbard a proč sem, mezi lední medvědy vůbec vozit studenty? Ptejme se toho, kdo za to všechno může, experta Fakulty životního prostředí na výzkum sněhu a blázna do skialpinismu a do hor, Romana Jurase.

„Myšlenka ukázat studentům, jak vypadá život a vědecké bádání v Arktidě, ve mně klíčila už dlouho. Právě Arktida a Svalbard neboli Špicberky čelí rychlým změnám kvůli globálnímu oteplování mnohem více než zbytek světa. A proto si pozornost vědců po právu zasluhuje. Naším hlavním cílem bylo, aby se studenti naučili, jak provádět základní vědecká měření přímo na ledovcích a v jejich okolí. A to si kdekoliv vyzkoušet nemohou! Kromě toho, že si odnesou spoustu praktických zkušeností, mají příležitost spolupracovat s kolegy z různých koutů světa. Je to tedy skvělá příležitost naučit se pracovat v mezinárodním týmu a porozumět tomu, jak různé národnosti a kultury přistupují k vědě a výzkumu. Proto se nám při plánování této akce velmi hodilo, že v hlavním městě Longyearbyenu sídlí Česká arktická výzkumná stanice Jihočeské univerzity, která nám na celý týden poskytla zázemí. 

Jaké jsme mohli očekávat počasí? Týden před příletem byly teploty hluboko pod bodem mrazu, dokonce až k 28 stupňům pod nulou. Pár dní na to se ale dramaticky oteplilo, což se projevilo na úbytku sněhu. Snad ho bude dost na plánované terénní průzkumy! Nás tedy čekaly příjemné teploty kolem nuly, ale i nepříjemné pohledy na obnažené okolní svahy místy bez sněhu.

Celá neděle je ve znamení příprav. Hlavně je nutné půjčit nezbytné vybavení, bez kterého se na Svalbardu nikam nedostanete. Špicberky jsou krajem ledních medvědů, takže se musíme připravit na případný střet. Půjčujeme si proto pušky s několika náboji do zásoby a také světlice. Do výbavy přidáváme satelitní telefon a sněžný skútr. Hned na to ve vánici testujeme zapůjčené skialpové vybavení a nepromokavé oblečení od firmy Summit Trade.

V pondělí je náš tým komplet. Večer už nás čeká přednáška od místního vědce Eero Rinneho z univerzitního centra UNIS o bezpečnosti na Svalbardu. Kromě základních pouček jako nikdy nechodit mimo město sám a neozbrojen se také dozvídáme o hojném rozšíření chlamydií jako varování pro ty, kteří by to bez sexu s místními týden nevydrželi. 

V úterý ráno nás čeká první měření v terénu. Začínáme krátkou instruktáží, jak se pohybovat na skialpových lyžích a na sněžnicích, ale i jak se dělá tzv. group check neboli hromadná kontrola lavinových vyhledávačů. S Pavlem Krajčím a Leenou Läppanen si bereme první dvě skupiny, se kterými budeme analyzovat sněhový profil, a Pavel jim prakticky vysvětlí, jak používat lavinovou výbavu. Těšil jsem se, že v profilu těsně před čelem ledovce najdeme vrstvu pohárkových krystalů, které jsou typické pro polární oblasti kvůli dlouhým obdobím mrazu. A taky že ano! Spodní vrstva se nám vysypala pod rukama a pod lupou se objevily krásné velké krystaly, které u nás jen tak neuvidíte. Krom toho jsme identifikovali také několik ledových vrstev, které vznikly pravděpodobně z předchozích období tání. To byla cenná data hlavně pro Leenu, sněhovou odbornici z Finska, která se zaměřuje především na strukturu polárního sněhu. Pavel zase své skupině vysvětluje testy stability, konkrétně rozšířený kompresní test (ECT). Díky tomu zjišťujeme, že sněhová pokrývka je poměrně pevná a nestabilní vrstva leží dost hluboko, takže nepozorujeme žádnou prasklinu. To odpovídá lavinovému stupni 2, který ten den panuje.

Ve středu u čelní ledovcové morény analyzujeme další sněhové profily. Dvě skupiny si berou Jeník Kavan s Pavlou Waldhauserovou, aby zmapovali výšku sněhu napříč celým ledovcem. Jeník se zabývá výzkumem ledovců, a to na obou pólech. Sebraná data o výšce sněhu mu pomohou zjistit, jestli je momentálně na ledovci dostatek sněhu v porovnání s předchozími obdobími.

Zaměřujeme se i na znečištění sněhu. Pavla, odbornice na znečištění ovzduší v polárních oblastech, vysvětluje, jak se prach usazuje na sníh a ledovce, díky čemuž tmavnou a rychleji tají. Zjistit původ a složení prachu byl právě úkol její skupiny. Jakkoliv by tomu člověk na místě nevěřil, tak právě kolem hlavního města Svalbardu je vzduch velmi znečištěn těžbou uhlí, což byl kromě velrybářství hlavní důvod lidské přítomnosti zde. Proto ještě odpoledne vyrážíme na odběr vzorků sněhu kolem posledního aktivního uhelného dolu zvaného Mine 7.

Ve čtvrtek podrobně mapujeme celý ledovec Longyearbreen. Kopeme profil výše nad čelem ledovce, abychom zjistili rozdíly ve struktuře sněhu přímo na ledovci a mimo něj. Zároveň bereme vzorky ledu pro pozdější analýzu. Ledovec není příliš velký, takže zbývá čas prozkoumat úžasnou ledovcovou jeskyni, do které jsme v neděli jen nakoukli. Kolik lidí mělo šanci stanout na samotném dně ledovce s vrstvou desítek metrů ledu nad sebou?

Famózní finále nakonec představuje výlet lodí na druhou stranu zálivu. Stále trvá polární den, takže fakt, že plavba končí o půlnoci, nám nepřijde nijak omezující a my se při proplouvání mezi rozlámanými kusy ledu kocháme polární krajinou, v níž sem tam zahlédneme tuleně, jak se vyvaluje na ledové kře.

Když po týdnu naše letadlo nabírá jižní směr, máme na tvářích úsměv a v ledových krách houpajících se na moři se blyští naše vzpomínky na příjemně strávený týden a kus za polárním kruhem v zemi nikoho a zároveň všech.

Tuto zimní školu bychom nemohli uspořádat bez podpory naší Fakulty životního prostředí, Aliho Nadir Arslana z Nordic Snow Network a Jihočeské univerzity. Děkujeme!“

Autoři textu a fotografií: Tomáš Jůnek, Roman Juras, Vojtěch Moravec

S unikátním, klimatickou změnou ohroženým souostrovím a aktivitami zimní školy se můžete seznámit prostřednictvím krátkého filmu Tomáše Jůnka 10 Ways to Love Svalbard.