Etoložka: Lidé netuší, jak moc mohou svým mazlíčkům ublížit

Coby etoložka se zabývá chovem různých druhů zvířat, zvláště se zaměřuje na psy a prasata. Řeší jejich životní pohodu a podílela se i na unikátním projektu pátrací aplikace, která má být nápomocna složkám integrovaného záchranného systému při vyhledávání ztracených osob.

Jak moc jsou stresovaní domácí mazlíčci? Jak se vyrovnávají zvířata s válečnými traumaty a co všechno zvládnou pátrací psi se zkušenými psovody?

Ve své praxi se zabýváte welfare zvířat (životní pohoda, pozn. red.). Je to velké téma i v České republice?

Ano, je to téma napříč světem. Zkoumáme, v jakých podmínkách zvířata žijí a jak je to ovlivňuje. A to nejen hospodářská zvířata, ale i ta v zoo nebo v domácí péči. Totéž sledujeme i u služebních psů, aby byli v pohodě nejen po fyzické, ale také psychické stránce.

V případě hospodářských zvířat byl tlak na nízké náklady a levné potraviny. Konečně se ale začalo mluvit o vnímání zvířat a o negativním vlivu na zdraví, produkci a psychiku. V postkomunistických zemích změna přichází pomaleji. Lidé by potřebovali být více informovaní a znalí toho, z jakého chovu si živočišné produkty kupují. Musíme se začít více dívat na kvalitu, nejen na cenu.

Mají podmínky, v jakých je zvíře chované, vliv na kvalitu potravin?

Pokud si koupím mléko, maso nebo vejce, je to součást a produkt metabolismu daného zvířete. To znamená, že když budu mít zvíře chované v těžkých podmínkách, bude stresované od narození až do porážky, bude součástí jeho metabolismu permanentní tvorba stresových hormonů. Pokud bude kvalita krmiva nízká, chovatel koupí levné, nedej bože plesnivé krmivo, vše se promítne do výsledných potravin, které ze zvířete máme. A to si pak dáme do pusy.

Na co je třeba dbát z pohledu etologie při chovu zvířat?

Každý jedinec má biologické potřeby – musí se nejen najíst, napít, spát, vylučovat, ale i mít nějaké přirozené chování. Pokud mají pes nebo kočka volný prostor a mohou se chovat přirozeně a k tomu jsou dobře krmeni, potom jsou v pohodě. Příkladem špatného zacházení jsou množírny, které jsou v České republice velkým problémem. Psi jsou zavření v malých neuklizených klecích bez kvalitního krmiva. O možnosti proběhnout se nebo mít sociální kontakt ani nemluvím. Pro takové zvíře je to obrovská frustrace, která může vést až k totálnímu vyčerpání organismu a následné smrti. U člověka se tomu říká syndrom vyhoření, u zvířete naučená bezmoc. Zvíře je naprosto apatické a takzvaně se vypne, když už to nejde vydržet.

Jak takovou nepohodu u zvířete zjistíte?

Jsou na to metody. Zaznamenáváme jeho reakce, přirozené chování a fyziologické odpovědi na různé stimuly. Je možné odebírat sliny nebo výkaly, což je neinvazivní metoda, jak zjistit stresové hormony. Měříme také srdeční variabilitu.

V případě domácích mazlíčků můžeme také mluvit o nějaké nepohodě nebo stresu?

Určitě, zájmová zvířata se začala zkoumat nedávno. I v domácnostech mohou nastat nějaké problémy a lidé netuší, že mají doma králíka, který i přes veškerou páníčkovu lásku trpí sám v kleci. Běžný chovatel ale nemusí být schopen poznat utrpení svého zvířete a předpokládám, že vědecké články, kde se touto problematikou zabývají, nečte.

Na katedře zkoumáme welfare králíků. Máme obrovský projekt, v jehož rámci jsme nasbírali už více než tisíc odpovědí na dotazníky, a zjišťujeme, v jakých podmínkách ti naši mazlíčci v domácnostech opravdu žijí. Výsledky jsou docela šílené a je vidět, že lidé opravdu nevědí, jak mohou svým mazlíčkům ublížit.

Jak tedy nejčastěji lidé svým mazlíčkům nevědomky ubližují?

Problém je, že psa nebo kočku si může koupit úplně každý a většinou až doma řeší, co s ním má vlastně dělat, jak ho nakrmit atd. Hned na začátku ale může udělat spoustu chyb. Malé štěně zavřít do klece, aby nerozkousalo boty, jorkširského teriéra nosit na procházku v kabelce, místo toho, aby měl šanci projevit svou přirozenost a očuchat si každý roh nebo zažít sociální interakci s ostatními psy. Spousta psů má problémy s chováním, separační úzkosti a je to způsobeno chybou ve výchově.

Lidé mnohdy nevědí, že můžou ublížit zvířeti, které milují. Je nutné, aby například věděli, že když vezmou psa k vodě, není možné mu donekonečna házet aport. Pes sice vypadá, že ho to pořád baví, ale je přemotivovaný a je schopen se uaportovat k smrti. Nestačí mít zvíře rád, je třeba o něm také něco vědět, aby se mu z té lásky a neznalosti neublížilo.

Spolupracovala jste na unikátním projektu Pátrač SW. Mohla byste ho jednoduše představit?

Jedná se o projekt zadaný Ministerstvem vnitra ČR zaměřený na technologii a zlepšení metody přípravy a vedení psa během záchranných prací ve volném prostoru. Pátrač je software, který je nápomocný řídícím operačním pracovníkům pátracích akcí. Například když je vyhlášeno pátrání na rozloze několika hektarů a neví se, kde přesně se hledaný nachází a jak rychle se pohybuje. Pátrač spočítá pravděpodobnou oblast, kde by se mohl hledaný člověk nacházet, a rozdělí ji na jednotlivé sektory. Zjistí také, kolik je třeba pátračů, zda je možno využít vrtulník, termokameru, rojnice atd. Při pátrání mnohdy hrají roli minuty. Když se někdo ztratí například v mrazu, je třeba ho najít opravdu brzy. Pátrač ale dokáže také svolat psovody s potřebnými atesty na určitý čas a místo a velitel akce hned ví, s kým může počítat, a má všechny potřebné informace.

Už jste si mohli aplikaci vyzkoušet takříkajíc naostro?

Ano, naposledy byl Pátrač použit na Domažlicku, kde se v hlubokých lesích ztratila malá holčička Julinka. Bylo to velmi náročné, protože se pátralo na obrovských plochách. Výhodou softwaru je, že dokáže ukázat místa, která již byla prověřena, a místa, kde ještě nikdo nepátral. Mnohdy jde o malé opomenuté úseky terénu. Právě na takovém opomenutém místě našel jeden z místních pátračů Julinku živou.

Také jsme si technologii vyzkoušeli v rámci simulované akce, do které se zapojila policie, hasiči, záchranáři, horská služba a pátralo se ve dne k v noci. Čímž jsme si ověřili, že systém má velkou šanci, a policie o něj projevila velký zájem.

Jaká je tedy vaše role etologa v projektu?

My celou akci organizujeme. Je třeba spolupracovat s psovody, nachystat veškerá povolení od vlastníků pozemků, kde se bude simulovaná akce odehrávat, připravit figuranty a rozmístit je na prohledávané plochy. A protože jsme Katedra etologie a zájmových chovů, zajímají nás biologická data, která v rámci simulovaného pátrání sbíráme a následně zpracováváme. Zajímá nás, jak pracuje pes, jak to na něj působí, jak je spolehlivý a co ho může ovlivnit. Jak dlouho pracuje a zda se můžeme spolehnout na to, že vůbec pátrá. Je třeba zjistit, jak dlouho je pes schopen pracovat, jak dlouho odpočívat. Jakou má hladinu stresových hormonů, tělesnou teplotu atd.

Takže vy teď máte nějaký manuál pro psovody, jak mají v terénu postupovat?

Přesně tak. Zjistili jsme, že pes dokáže v terénu neuvěřitelně rychle regenerovat. I po třech hodinách a 30 kilometrech v terénu dokáže během jedné hodiny perfektně zregenerovat a být připravený znovu nastoupit do akce. Zjistili jsme ale, že to je v případě psovodů, kteří se svými psy podstoupili ten nejtěžší atest Ministerstva vnitra. Je to velký rozdíl oproti sportovní kynologii. I strážný pes je cvičený na vyhledávání osob, ale není profesionál a nezvládne tak velkou fyzickou zátěž.

Bylo by možné tuto aplikaci využít i při pátrání po přeživších třeba při nedávném tragickém zemětřesení v Turecku?

Aplikace je pouze pro plošné vyhledávání, má jiná pravidla pohybu v terénu. Sutiny jsou menší plocha, ale náročný terén, pohyblivý, řada pachů, různých materiálů, střídání světla a tmy. Pes na to musí být připravený a trénink vypadá jinak než vyhledávání v plochách. To samé platí i v případě lavin. Pes může být trénovaný na všechny typy situací, nebo se specializovat.

Proč se to rozlišuje?

Je to v metodice. V sutinách máte obrovskou hustotu všech možných pachů, takže se zvíře musí připravovat jiným způsobem, než když pátrá například pouze v lese. Ale neznamená to, že nemůže dělat obojí. Může být připravovaný na plošné i sutinové pátrání.

Měla jsem za to, že když naučíte psa například na vyhledávání drog, už není schopen cítit nic jiného. Jako třeba psi na letištích atd.

Psi Celní správy se zase cvičí na malé prostory, kde se schovávají látky, nějaký kontraband, ať už jde o bankovky, drogy, zbraně atd. Jsou trénovaní na procházení aut, skříní, osob a jejich označení ve chvíli, kdy látku ucítí.

Ovšem v případě Turecka se pes pohybuje v naprosto jiných podmínkách. Je to velmi náročné na jeho psychiku. Představte si polorozpadlý dům, kde odevšad něco trčí, je tu spousta pachů a může se tu nacházet i mrtvý člověk, což je opět specifikum. Znám psy, kteří jsou schopni vyhledat živého člověka i označit mrtvé tělo, ale nedokážu vám odpovědět, jestli tohle svede každý pes. Musí na to být připravený. Pokud by nebyl cvičený na mrtvé tělo a setkal se s ním poprvé, nemusel by místo označit. Ovšem jednotka, která odletěla pomáhat s pátráním do Turecka, je velmi profesionální. Jsou to nejlepší psovodi, kteří museli projít různými zkouškami a mají psy bezvadně připravené na velmi intenzivní pátrání v sutinách.

Co zvířata a válka? Může se zvířecí prožívání války rovnat psychické zátěži člověka?

Ano, trauma je to jako u lidí. Fyziologický princip je úplně stejný. Čím větší trauma, tím větší následky, a ještě když se to stane u mláďat, tak to jsou následky doživotní. Jakmile v mladém věku dojde k traumatu, je to nevratný proces. Navíc když přijde válka, přirozeně se zachraňují lidské životy a zvířecí jsou až na druhém místě. Tak to je, ale je to obrovská ztráta, spousta uhynulých a možná i utracených zvířat.

Mládě na trauma nezapomene?

V rámci vývoje organismu jsou určité fáze, říkáme tomu senzitivní periody. Každý druh to ovšem může mít jinak. Když dojde k traumatu, něco se nepovede v dané senzitivní periodě, je jedinec tak ovlivněný, že si to nese po zbytek života. Může se to dokonce přenést i do dalších generací. Jakmile se to stane dospělému jedinci, má mechanismy, které mu pomohou se s danou situací vyrovnat. Může se do smrti bát výstřelů, nebo se toho také může s velkým úsilím při tréninku zbavit. Ale u mláďat je to horší.

To je pak zvíře na utracení?

To ne. Mládě bude spíše citlivé a bude se bát lidí. Měla jsem fenku, která zažila, že coby ke štěněti k ní hodili petardu. Byla velmi ustrašená, bála se světel, aut, všeho možného. Byl to problémový pejsek, takže jsem s ní musela pracovat tak, abych ten stres minimalizovala. Byli jsme na vesnici a chodili na procházky jen do lesa. A takových zvířat je celá řada.

Ptala se: Zuzana Mocková